Aby nám nebylo ubližováno

Je tomu už více než patnáct let, co byl učiněn další krok k tomu, aby u nás nikomu nebylo ubližováno. Aby každý měl možnost nalézt u někoho zastání. Sice vesměs nic více než zastání, ale aspoň to.

Je tomu už více než patnáct let, co u nás zvolili prvního českého ombudsmana. Tedy osobu dohlížející na lidská práva v naší zemi. Zvolili prvního a nejspíše bohužel ne posledního ochránce lidských práv.

Tento, tedy někdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl, zrovna nejásal nad touto funkcí, jíž se v půli prosince roku 2000 ujal. Ale přesto se své úlohy zhostil a něčeho na onom postu dosáhl. Získal si respekt, a to i u některých svých dřívějších kritiků. Protože toho pro naše lidi přece jenom v rámci svých směšných pravomocí dokázal udělat vcelku dost. Prosadil alespoň přístup příbuzných ke zdravotnické dokumentaci zemřelých, prosadil odstranění kamer z dětských ústavů a regulaci nájemného, zastal se za minulého režimu bez řádného souhlasu sterilizovaných žen, usiloval o lepší podmínky v léčebnách dlouhodobě nemocných. A pak – bohužel – zemřel.

Následně se v září 2010 na tomto postu objevil bývalý ústavní soudce Pavel Varvařovský. Pobyl na něm pouhé tři roky a následně bohužel kvůli zdravotnímu stavu jeho manželky skončil. Než se tak ale stalo, navzdory jeho nespokojenosti s tím, že politici jeho doporučení příliš nerespektovali, uspěl alespoň s něčím. Usnadnil život některých našinců třeba v tom, že prosadil zlepšení podmínek pro získání sirotčího důchodu.

V únoru 2014 jej pak nahradila známá ochránkyně lidských práv Anna Šabatová. A tato se do dnešních dnů rovněž činí. I kvůli ní se u nás žije lidem lépe. Škoda jenom, že pouze jiným lidem, než těm za Motejla a Varvařovského. Díky ní se u nás žije lépe jenom lidem cizím. Imigrantům.

Škoda pana Motejla!