Tak jsem se přestal těšit na důchod, na který jsem se doposud nejednou tak těšil a od nějž mě dělí již „jen“ necelá dvě desetiletí. Zatrnulo mi a jsem rád, že jsem se dosud nedočkal mety zvané stáří.
To když jsem si přečetl pěkně nepěkný článek na http://www.denik.cz/z_domova/ne-ne-ne-lekari-odmitli-pomoct-nemohoucimu-muzi-20151001-s2bb.html.
Starou paní tu odvezli ze zdravotních důvodů sanitkou a její dvaaosmdesátiletý nemohoucí muž zůstal doma sám, nemaje nikoho, kdo by se o něj kromě jeho ženy mohl postarat. Zůstal upoutaný na lůžku, jež nemělo daleko ke smrtelnému loži. Protože…
Navzdory naléhání pečovatelky, jež jeho o něj pečující paní vypomáhala, mu totiž odmítli pomoc lékaři. Protože podobní lidé do kompetence těchto nepatří. Nemocnice i jiné instituce s ním a jemu podobnými nemají či nechtějí mít nic do činění. Pečovatelky takovým ze zákona nesmějí podávat nezbytné léky, příbuzné, jimž by mohl být svěřen, dotyčný nemá, na pohotovosti na podobné případy nemají doktoři čas ani kapacity, magistrátní odbor sociální péče, jenž se podobnými případy zabývá relativně často, není mimo pracovní dobu k dispozici a navíc slouží toliko lidem bez domova a bez pojištění. Záchranná služba nevěděla, na koho se obrátit, na tísňové lince tomu bylo obdobně.
Šest hodin telefonování nakonec naštěstí řešení přineslo. Stařečka odvezli záchranáři do zařízení, jež se uvolilo jej ujmout. Dotyčný tak měl štěstí v neštěstí.
Protože na podobné seniory se prý u nás tak jaksi nepamatuje. V podobných případech, jenž tu byl popsán, záleží na „neformální dohodě zdravotnických zařízení mezi sebou“. Záleží na tom, kdo z profesionálů „se obětuje“.
Opuštěné děti se strčí do patřičného k takovým účelům sloužícího zařízení, o bezdomovce se postará Armáda spásy, o opilce záchytka. Migranty u nás čeká ubytování se stravou, lékařskou péčí, tlumočníkem, sociálními pracovníky. A náhle opuštěný důchodce?
Ten ať si zřejmě klidně chcípne, nenajde-li se někdo jako ona pečovatelka, kdo se bude hodně osobně angažovat. Protože na rozdíl třeba od kauz migrantů nás nebude ani nikdo v Evropské unii kritizovat, že jsou pro nás naši vlastní starší spoluobčané vzduch. Co je komu do nich? A co bude jednou, někdy dříve a někdy později, komu do nás?
Už to v duchu vidím. Možná dvacet, možná třicet let, možná ani tolik ne… A třeba i já budu nemohoucí ležet sám doma a při sledování televizního přenosu z detenčního zařízení, kde uprchlíci vyhazují „nechutné“ jídlo a kde je vozí po doktorech a úřadech a nakonec jim dávají peníze na další cestu, doufat, že mne tu snad nakonec sousedé aspoň nenechají příliš dlouho hnít… Až doslova ucítí, že u mne něco není v pořádku…
