Tak je nám vyčítáno, že jsme lhostejní k osudu jiných, že nejsme ochotni přispět k záchraně těch, kdo potřebují naši pomoc. Že bychom raději nechali kdekoho pomřít, jenom abychom nemuseli něco obětovat.
Samozřejmě nemohu tvrdit, že tomu tak není. Hlavně co se těch dnes donekonečna (nejen) mediálně propíraných uprchlíků týká.
Ovšem…
Jak je (ne)známo, jsme zároveň i naprosto opační. Jsme co Češi dokonce i více než dobrotiví, pro jiné bychom se nechali ve valné většině případů rozkrájet.
A to doslova.
Neboť jsme podle naší legislativy do jednoho automaticky dárci orgánů, pokud výslovně neuvedeme jinak. Pokud to neodmítneme v patřičné formě, tedy registrací v Národním registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů, který spravuje ministerstvo vnitra, jsme ochotni po své smrti poskytnout část sebe samých, doslova se rozdat. Přenechat jiným bezplatně k jejich doživotnímu užívání své více už nevyužívané orgány, posloužit jako zdroj „náhradních dílů“ pro potřebné.
Chceme-li, můžeme samozřejmě tuto štědrost zavrhnout, rodiče mohou odmítnout i darování orgánů svých dětí, lze své „dobrodiní“ omezit jen na některé části našich těl, ale vesměs toto řešení ignorujeme. Nejednou sice jen a pouze pro svou neznalost či lenost, ale co na tom…
A i v případě našeho odmítnutí můžeme toto své rozhodnutí kdykoliv změnit; změnit se dodatečně ze sobců toužících rozložit se či shořet vcelku na filantropy.
Prostě si jednoho dne umřeme a jsme-li k něčemu, můžeme posloužit jako zdroj náhradních dílů, jimiž je údajně možno pomoci až šesti lidem na mrtvolu. Pokud jsme v odpovídajícím stavu a je po našich tělesných schránkách zrovna poptávka.
I takoví jsme. A rád bych to zdůraznil. Aby se to vědělo.
Protože my, v tuto chvíli žijící údajní čeští sobci hodní opovržení, jsme takto automaticky ochotni zachránit až šestinásobek našeho počtu. Může díky nám být im memoriam pomoženo až šedesáti milionům pacientů, příjemců našich orgánů.
A tolika imigrujícím zoufalcům dnes nepomáhá ani to nás kritizující a údajně k uprchlíkům vstřícné velké Německo. Je to daleko víc než nějaká pitomá třítisícová kvóta.
Kdo je tady tedy pro ostudu?
