Snad i každý nedouk už u nás ví, že se problémy mají řešit co nejrychleji. Že tím, že je jeden přehlíží, nezmizí, ba právě naopak. Rostou, až jednou tomu jimi stiženému přerostou přes hlavu.
Platí to všude. Platí to pro ty, kdo se zadlužují a následně pro neschopnost splácet vytloukají klín klínem, dokud nezbankrotují, platí to pro alkoholiky, narkomany, gamblery, budoucí špatně zaopatřené penzisty, je tomu tak v otázce bezdomovectví a chudoby,…
Platí to „v malém“, ale i v globálním měřítku. A o to poslední mi jde i nyní.
Není žádným tajemstvím, že na nás migrací nejpostiženější a nejohroženější státy Evropy tlačí, abychom se na tomto též podíleli. Abychom převzali část problému na svá bedra. Protože přece nemohou vše odnést samy…
Němci „radostně vítají“ uprchlíky, zároveň však hlásají, jak je to nesnadné a jak bychom od nich měli část těchto převzít. Nemenší problémy má Francie, nelehké to mají Švédové,…
Chtějí, abychom přijali patřičný díl z oné tsunami nezvaných hostů. Protože oni by sice vše rádi zvládli, ale je toho na ně moc…
A tak vy, Češi, Slováci, Poláci a další dosud málo postižení otevřete svou náruč! Berte ty, koho už nemohou či nechtějí zaopatřit bohaté a tradičně pro imigranty atraktivní země! Koukejte pomoci!
Někomu by se možná mohlo zdát, že je to i svým způsobem spravedlivé. Protože vstupem do Evropské unie jsme se dobrovolně ocitli na jedné lodi. Na lodi, jež jde ke dnu. A potopí-li se jedna její část, hodně významná část, potopí se celý tento Titanic.
Jenže bych si dovolil zeptat se, co a zda vůbec něco udělali ti, kdo jsou dnes přetíženi, koho imigranti nejvíce táhnou ke dnu, kdo se mermomocí chtějí o tyto dělit. Zejména poté, co se mi dostal do rukou jeden dost starý časopis. Tiskovina, jež se u nás těšila dobré pověsti, již nikdo nezpochybňoval a dodnes nezpochybňuje.
A v níž stálo toto.
Chtěl bych se zeptat, co udělaly právě tyto země. O nichž se v našem Mladém světě už před bezmála čtvrtstoletím psalo to, co vidíme dodnes. Už v dvaadevadesátém roce minulého století se tam psalo, jak jim „hnědnou spodky“. Jakým problémem jsou pro Němce neasimilující se dva miliony Turků a miliony příslušníků dalších menšin, půl milionu nových imigrantů v roce předchozím. Jak pouze díky svému nacionalistickému programu obstojně bodoval ve Francii s jejími miliony Afričanů a Arabů Le Pen. Jak se bojovalo s migranty v ulicích ve Velké Británii, jak se činili skinheadi ve Švédsku a Nizozemí.
Rád bych se zeptal, zda tam za třiadvacet let od chvíle, kdy spatřil tento článek světlo světa, udělali něco konkrétního pro to, aby bylo imigrantů méně, aby tito nebyli problémem. A co tam s tím udělali.
Protože z mého úhlu pohledu neudělali nic. Nechávali problém „vyhnít“. A nyní, kdy už pozdě honí bycha, žádají, abychom se zapojili, abychom jim pomohli. Jinak prý nám omezí přísun eurounijních peněz, začnou kontrolovat hranice,… Prostě nás potrestají za naši neochotu.
Za neochotu řešit za ně to, co sami neřešili. A to pěknou řádku let.
