Myslel jsem si, že to odbudu článkem jediným. Že sdělím, že se nenechám psychologicky vydírat, a tím skončím. Ale teď mi to vážně nedalo. Prostě mi milovníci imigrantů dali pomyslnou facku; a já jim ji vracím.
Naběhli si sami. A ať sami zváží, stálo-li jim to za to. Chtěli mně a dalším Evropanům udělat ostudu a každý, kdo umí číst a přemýšlí, může nyní uzřít, kterak se právě tímto znemožnili sami.
Protože jakmile se ono nešťastné dítě, jež využili migrantomilové k dost nechutné kampani, spolu s dalšími utopilo, už tu byl mediální nátlak. Abychom se my odpůrci imigrantů nad sebou zamysleli, abychom přehodnotili své postoje, abychom se změnili. Aby se v nás hnulo svědomí a my migrantům v hojném počtu pomáhali u nás zakořenit, namísto abychom jim v tomto bránili a páchali tak na nich krutá příkoří. Protože jsou to prý nebožáci, které žene do Evropy válka či nesnesitelné životní podmínky a nikoliv touha po pohodlném životě na cizí náklady. „Prchají, protože nemají jinou volbu“.
Dosti drastické snímky tříletého Syřana Ajlana nás měly přesvědčit, abychom se změnili, abychom přestali být „sobci hrajícími si na vlastním písečku“. A dost mne překvapilo, jak málo reakcí stranících obráncům oněch k nám mířících utečenců se pod mým minulým článkem http://pondelik.blog.idnes.cz/c/475332/at-se-laskave-stydi-oni.html objevilo. A naopak.
A to dříve, než následovalo to, co mne přimělo k napsání řádků, jež právě nyní čtete. Jež jsou mi satisfakcí za ono nařčení, že jsem jednou ze zrůd, kvůli nimž utonuli malí syrští chlapečci. Protože je u nás nevítám, ba přímo nechci.
Otec oné maličké globálně prezentované oběti, syrský Kurd Abdulláh Kurdí „z válkou zbědovaného kurdského města Kobani“, jenž se nechal s ostatními příbuznými v Turecku vydržovat svou v Kanadě žijící sestrou, na jejíž náklady podnikli i tři neúspěšné pokusy dostat se do Řecka poté, co nemaje výstupní víza ze své cesty do Turecka neuspěli se žádostí o azyl v Kanadě,…
…SI VČERA Z VLASTNÍ VŮLE SBALIL FIDLÁTKA A VRÁTIL SE DO SÝRIE. Vrátil se tam, odkud „uprchnul před válkou“ (http://www.lidovky.cz/otec-utonuleho-chlapce-se-vratil-do-syrie-aby-zde-pohrbil-sve-blizke-11s-/zpravy-svet.aspx?c=A150904_124529_ln_zahranici_ELE#utm_source=rss&utm_medium=feed&utm_campaign=ln_lidovky&utm_content=main).
A na hraničním přechodu na rozloučenou (uraženě?) prohlásil, že doufá, že smrt jeho rodiny přiměje arabské státy pomoci syrským uprchlíkům. Že prý chce, aby se arabské vlády, NE EVROPSKÉ, podívaly na jeho děti a kvůli nim pomohly.
Zmíněný otec se tak nakonec sám a dobrovolně vrátil tam, odkud „byl vyštván válkou“, kde se, jak migranti a jejich zastánci do omrzení říkají, „nedá žít“. A to právě ve chvíli, kdy by měl cíl své pouti na dosah daleko pravděpodobněji než kdy dřív. Kdy se stal jednou z „hvězd“ mediální kampaně, jíž by s velkou pravděpodobností nějaký ten zviditelňující se humanista pomohl, kdy jej (zní to ošklivě, ale je to jenom konstatování reality) už v cestě nezdržovaly děti.
Prostě se o své vůli vrátil tam, odkud se k nám hrnou hordy jemu podobných uprchlíků. Které si máme přerozdělovat, protože se přece nemají kam vrátit…
A tak bychom si asi měli spíše než snímek utonulého chlapečka pamatovat tuto tvář.
Tvář toho, jenž toho má na triku poměrně dost. Jenom podle § 340 Organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice by u nás mohl teoreticky vyfasovat až dvanáct let kriminálu, podle § 143 Usmrcení z nedbalosti až deset let, podle § 212 Opuštění dítěte s následkem smrti až šest let,…
Pokud se tedy nenajdou lidumilové, kteří se za něj postaví… A kteří mě budou znovu zkoušet mediálně masírovat, abych mu, chudákovi na útěku, pomáhal.
