„Inspirují mne čestní lidé, kteří nepodvádějí ostatní. Považuji za slavné ty, kdo jsou laskaví k lidem a kdo svůj život zasvětí charitě."
Tato moudrá slova neřekl žádný věhlasný filozof a už vůbec ne český politik. Vy věty pronesl Ind Fauja Singh, první chlapík na světě, který uběhl maraton ve 100 letech.
Tento Ind je negramotný, ale proti českým politikům s tituly JUDr. či Mgr. z nechvalně proslulé plzeňské právnické fakulty, kteří si nepamatují, v které ulici jejich alma mater leží a jejichž disertační práce vzbuzují úsměv nebo záhadně zmizely (např. Řápková, Benda, Gross), či doktorům z podivné slovenské vesnické univerzity (Hašek), je myslitelským a mravním gigantem. A duševním elegánem k tomu. I bez titulů.
Výrok negramotného Inda velice silně evokuje otázku: existuje vůbec na české politické scéně politik, který by inspiroval jako čestný člověk? U něhož je zcela zřejmé, že nepodvádí? Že je laskavý k lidem? Že může být vzorem pro mladé lidi? Vždyť i prezident Miloš Zeman, který by měl být hlavní mravní autoritou v zemi, v předvolební kampani prokazatelně účelově lhal.
Samotná podstata hlavních českých politických stran, které se chovají jako chamtivá loupeživá bratrstva a k boji o státní penězovody a funkce volí podlé i zcela odporné metody, vylučuje účast ryze čestných lidí v jejich řadách. Pokud tam vstoupí čestný člověk s ideály, partajní disciplina a vnější kmotrovské tlaky ho semelou nebo zcela vytlačí. Klasickým příkladem je negativní postoj ČSSD k Jiřímu Dienstbierovi, který představuje příslib čestného a slušného politika. Stejná strana vypudila do bruselského vyhnanství Vladimíra Špidlu, který svojí slušností zcela zjevně vadil.
Petr Nečas začínal na pozici předsedy ODS jako Pan Čistý, dnes je z něj nervózní technolog moci s nekonzistentními postoji. Intrikující partaj ho semlela. Důvěru voličů zcela ztratil, nemají pocit, že je laskavý k lidem. Ale mají mít důvěru předsedové ostatních parlamentních stran? Nemají, protože nemohou být považováni za čestné lidi, kteří nepodvádějí. Všechny „úspěšné“ strany v předvolebních kampaních podvádějí, slibují nesplnitelné, lžou. Doposud tomu tak vždy bylo.
Bohuslav Sobotka, šéf ČSSD, celý dospělý život proseděl v poslanecké lavici a s širokým úsměvem slibuje nová pracovní místa – i když nikdy nevytvořil ani malé eseróčko. Dá se mu věřit, že právě on je tím duševním elegánem a spasitelem, kterého bychom rádi viděli na premiérském postu? Ne. Přesto premiérem asi bude. Nedůvěryhodní jsou ovšem většinově i ostatní předsedové politických stran, poslanci, dokonce zhusta i senátoři, kteří si rochní v nicotě své bezvýznamnosti. Najdou se v české kotlině lidé, kteří jsou ochotni a schopni se prosadit v politice a zachovají si čestnost, aby si jich mohl vážit nikoliv negramotný Ind, ale gramotní čeští voliči?
V žebříčku respektu k jednotlivým povoláním poslanci pravidelně obsazují poslední příčku společně s uklízečkami. Poslancům to evidentně nevadí, ale těsnou vazbu politiků s uklízečkami lze těžko pochopit, protože uklízečky, stejně jako onen Fauja Singh, jsou většinou mravně čisté a odvádějí poctivou práci, která je užitečná. Za politiky až přespříliš často zůstávají odporně páchnoucí kauzy, legislativní zmetky, nemorální svinčík. Za uklízečkami čisté podlahy, nablýskané stoly a utřený prach. Važme si uklízeček!
Pokud někdo po dvaceti letech vysedávání a planého žvanění v parlamentu tvrdí, že právě teď dá zemi do pořádku, sníží nezaměstnanost, zvýší bezpečnost, zamezí masivnímu rozkrádání státních peněz a zlikviduje korupci, těžko se mu dá věřit – a je jedno, z jaké je partaje. Dvacet let promarnil, důvěru už by neměl v žádném případě dostat. Voliči jsou však pitomci a nechají se lacino zlomit opakovanými sliby, volebním gulášem a pivem v kelímku zadarmo. Na to celoživotní politici sázejí, nemají pocit, že by museli být čestnými lidmi, být laskaví k lidem. Spoléhají na své pitomce.
Zkusme už konečně nebýt pitomci.
