Když přestupují politici a fotbalisté, není to totéž

Předčasné volby vyvolaly v české politice přestupovou horečku. Z partají aktuálně nejvíce přeběhlíky, zejména z řad rozhádané ČSSD, láká hradní strana SPOZ.

Razance, s níž Zemanovci začali obsazovat důležité posty a nahrazovat Nezemanovce, je tuze lákavá a zprávy v mediích hovoří nikoliv o přílivu, ale přímo o tsunami nových členů. Naopak drolící se ODS se stala partají nezajímavou, protože v jejím dresu bude hodně složité proniknout do parlamentu a propracovat se k souvisejícím prebendám. Bude zajímavé sledovat, kam odpadlíci ze strany občanských demokratů zamíří.

Politické strany v Česku už dávno nejsou nositelem ideí, vizí, nejsou dobrým správcem štíhlého a funkčního státu pro lidi. Stejně jako v bývalé KSČ jsou poctiví idealisté také v současných stranách totálně vytlačeni do zastrčeného temného kouta bezpáteřními kariéristy, pro které je členství v aktuálně lukrativní straně výtahem k moci a penězům. Tito lidé putují napříč politickým spektrem a jejich politický turismus má ryze pragmatický důvod, byť ho přeběhlíci verbálně odůvodňují ušlechtilými pohnutkami.

Přestupy jsou v životě zcela normální a mohou mít očistný účinek: změnit zaměstnavatele po pěti, deseti letech kliničtí psychologové přímo doporučují. Také ve sportu se hojně přestupuje a pro sportovce nový klub vždy představuje novou motivaci. Přestup politika, který dvacet let nečinně přihlíží morální i ekonomické devastaci země, do jiné partaje, znamená pro občana velké nic. Pro politika většinou možnost pokračovat v sladkém nicnedělání.

Přestupy v politice mají zcela jiný charakter než v případě změny zaměstnavatele. Sportovec musí projít přísnými zdravotními, psychologickými a samozřejmě výkonnostními testy. Zaměstnanec, ucházející se o vyšší manažerskou pozici, uspěje pouze v případě, pokud zvládne psychodiagnostické vyšetření, několikakolové pohovory, prokáže ve firemním assessment centru (testování schopností může trvat i několik dnů) svoji převahu nad protikandidáty, má odpovídající vzdělání a zkušenosti. Přestupující politik nemusí prokázat nic, snad jen čistý trestní rejstřík a schopnost slibovat nesplnitelné. Představa, že by politik před přijetím do partaje musel připravit case study, je úsměvná.

Také proto je (nejen) česká politika zaplevelena lidmi většinou neschopnými, vykazujícími zhusta poruchy osobnosti a absenci morálky. Poslanec, i když je vysokým manažerem, nemusí projít psychodiagnostickým procesem, nemusí prokázat potřebné vzdělání, neprochází assessment centrem. Totéž platí i pro ministry a nemůžeme se divit, že kulturu ve státě může „řídit“ zcela nevýrazná Alena Hanáková nebo školství až přespříliš výrazný Josef Dobeš. Šílených příkladů na ministerských postech bychom mohli jmenovat celou řadu.

Stát se poslancem nebo ministrem je jednodušší než být obyčejným obchodním manažerem ve středně velké firmě, protože soukromá firma neschopného člověka nepřijme. Státní firma ano, ale musí mít tu správnou partajní legitimaci; nechvalným příkladem budiž sociální demokrat Jaroslav Tvrdík, snaživý hrobař ČSA.  Poslanci jsou ale zaměstnanci každého z voličů, proto bychom měli být při předčasných volbách důkladnými personalisty. A neměli bychom se nechat opít ani populistickými hesly, ani politickými přestupy.

Není totiž totéž, když během stejného týdne přestoupí fotbalista Vladimír Darida z Viktorie Plzeň do bundesligového Freiburgu a senátor Jozef Regec z ČSSD do SPOZ. Darida předvádí výborné výkony a chce dál výkonnostně růst. Regec sice býval vynikajícím cyklistou, ale nezaregistroval jsem jediný jeho výrazný politický počin. A že by chtěl/mohl v SPOZ dál výkonnostně politicky růst, o tom lze pochybovat. Neplatí ovšem v případě funkčního růstu, v tomto směru je SPOZ aktuálně ideální a velice lukrativní přestupovou volbou.