Když se otevírají 6,5tunové ocelové dveře s betonovou výplní jednoho ze dvou depotů u obce Míšov, kde byla skladována sovětská jaderná munice, člověka ovane chlad. Nejen proto, že v prostoru pod tunami betonu je jen 8 stupňů C.
Bývalo to nejstřeženější a nejutajovanější místo v komunistickém Československu, kam od roku 1968 do roku 1990 nevkročil občan ČSSR. Dnes je to jediný sklad jaderné munice na světě přístupný veřejnosti: Javor 51. V současné době je to velice aktuální memento.
„Ta mementa jsou hned tři,“ říká duchovní otec muzea Václav Vítovec. „Tím prvním jsou slova posledního člověka na Měsíci Eugena Cernana, astronauta s československými kořeny: V míru a v naději pro celé lidstvo. Druhým mementem je motto, které mě provází od páté třídy základní školy: Mír nelze udržovat silou, ale pouze porozuměním. To řekl Albert Einstein. Tím třetím je neautorizovaný výrok Pravda netkví ve faktech, ale v souvislostech mezi fakty. Já jsem měl to štěstí hovořit v Londýně s tehdy americkým ministrem zahraničí, poradcem pro národní bezpečnost a generálem Colinem Powellem. Když jsem se mu představil jako zakladatel Nadace železné opony, zeptal se: A jste pro nebo proti železné oponě? Řekl jsem mu, že stoprocentně proti. A on mi prozradil, že tajně letěl za Michailem Gorbačovem do Moskvy s mezipřistáním v Praze. Když jsem se ho zeptal, co dělat pro to, aby nebyly železné opony, války, že to nechceme, pan generál odpověděl: Jednat, jednat a jednat. Pokud to nevede k výsledku, opět je třeba politiky posadit ke stolu, aby jednali. Až pokud není dohoda možná, je třeba použít vojenskou sílu tak, aby bylo vše hotové za dva, tři dny, bez civilních obětí.“
V zemích bývalého sovětského bloku bylo dvanáct lokalit, jako je ta v lese u Míšova (obec leží cca 33 km jihovýchodně od Plzně), kde byla uložena vždy ve dvou depotech jaderná munice. V Míšově bylo od srpna 1968 uloženo cca 120 jaderných hlavic, ale ta munice se s časem měnila tak, jak šel vývoj kupředu; byly tu jaderné miny, dělostřelecká jaderná munice, klasické pádové gravitační bomby a jaderné hlavice pro rakety typu Scud, Luna a Točka. Konkrétní čísla jsou v archivech Ruska, nejsou dostupná. Co je dostupné z našich archivů je počet kusů jaderné munice v roce 1986. Na našem území jich bylo tehdy 344 kusů.
O tom, že na území ČSSR jsou uloženy jaderné hlavice, vědělo pouze jedenáct Čechů a Slováků, prezident, ministr obrany, šéfové rozvědky a kontrarozvědky… Nikdo z domácích představitelů ovšem nesměl do areálu Míšova vstoupit, byla tam posádka 170 sovětských vojáků ze speciální jednotky, kteří střežili objekt, aniž by věděli, co střeží, do depotů smělo vstoupit pouze osm sovětských specialistů na údržbu jaderné munice. Ani poslední komunistický ministr obrany Vacek v Míšově nikdy nebyl. „Když tady byli zpravodajští důstojníci z Velké Británie, ptali jsme se jich, zda věděli o skladech jaderné munice v ČSSR. Odpověděli, že ano, ale netušili, kde se nacházejí,“ říká Václav Vítovec, celosvětově známý i jako propagátor triatlonu.
„Plánoval jsem původně vybudovat Muzeum železné opony v Kvildě, ale opozice byla natolik silná, že se to nepovedlo. Na slavnostní poklep základního kamene přitom přijelo 1500 lidí z 18 zemí světa. Ta prohra přišla v roce 2006, pak jsem hledal další místo. Vyhlédl jsem si Míšov, který jsem znal z cyklistických tréninků, a napadlo mě, že bývalá sovětská základna by byla ideálním místem. První dopisy na ministerstvo obrany jsem psal v roce 2006, odpovědi byly vesměs záporné. Tak jsem mezitím založil Muzeum železné opony v Rozvadově, je to poslední dům na českém území, za ním už je hraniční potok a Waidhaus. Muzeum je podařené i zásluhou mých přátel Milana Linharta a Milana Skočovského. Je tam tisícovka exponátů z doby železné opony a paradoxně tam jezdí víc německé školy než ty české. Ale myšlenka Míšova ve mně pořád hlodala a podařilo se mi dostat se do stále ostře střeženého objektu, kde bylo po vstupu jasné, že by to bylo ideální atomové muzeum, které by varovalo lidstvo před tím, aby se neopakovalo to, co si prožili naši dědové a otcové.“
Zde je na místě uvést, že oborem Václava Vítovce, někdejšího inženýra ve Škodovce, byly jaderné energetické stroje, turbíny a reaktory. Už v páté třídě základní školy ho totiž extrémně zaujal Albert Einstein svými výroky a knihou Jak vidím svět. „Ta kniha je jediná věc, kterou jsem za celý život ukradl, vědecká knihovna měla jediný výtisk a nechtěla mi ji prodat. A pak mi tam jedna paní poradila – když po ní tak toužíte, tak si ji prostě nechte. Tu knihu mám dodneška doma a jsou v ní taková moudra, která svoji universalitou nikdy nebudou překonána.“
Ale zpět k Míšovu. Zlomem byla návštěva tehdejšího ministra obrany Alexandra Vondry s asi dvanáctičlenným doprovodem. Ministr se zeptal, co s tím Václav Vítovec hodlá udělat, ten mu vysvětlil svoji vizi a Alexander Vondra se zeptal vysokých šarží kolem sebe: „Máte nějaký lepší nápad?“ A protože bylo ticho, ministr řekl, že to chce mít do tří měsíců vyřízené. Byla připravena osmiletá smlouva o výpůjčce Nadaci železná opona a trojice Václav Vítovec, Milan Skočovský a Milan Linhart připravila během jednoho roku výstavu artefaktů v jednom depotu, otevřeno bylo v srpnu 2013. Na otevření přišlo 2500 lidí, 25 zástupců medií včetně Reuters nebo mexické televize. Náměstek ministra obrany tehdy řekl, že pokud bude pokračovat rozvoj expozice, nadace obdrží objekt bezúplatným převodem ve veřejném zájmu jako muzeum a vzdělávací centrum. Ten slib ovšem nikdy splněn nebyl, ministři se mění s každými volbami. Po osmi letech výpůjčky a následných nedůstojných problémech ze strany armády, odpojování elektřiny, profesionálním vyloupení depotu i vyhrožování Václav Vítovec uvažoval, že to zabalí. Ale zvítězila zarputilost, triatlonisti závody nevzdávají, na radu syna-právníka Vítovec objekt koupil do nadace. Dnes jsou oba depoty, kde se skladovala jaderná munice, i okolní pozemky v majetku Nadace železné opony.
Jaký je nejcennější exponát muzea? „Samotné muzeum je jedinečné. Je to jediný sklad jaderné munice na světě otevřený veřejnosti. Máme model jaderné plutoniové implozivní bomby v měřítku 1:1, podobné modely jsou jen tři na světě, v americkém Los Alamos, jeden je v KLDR u Kima a třetí tady. Podařilo se mi sehnat i americkou jadernou minu M 42, pochopitelně bez jaderné části. Těch bylo umístěno několik desítek na přechodech s tehdejší SRN, Němci o tom údajně ani nevěděli. Ty miny byly umístěny v 150metrové hloubce a vytvořily by v případě útoku vojsk Varšavské smlouvy po odpálení obrovské krátery, které by tanky a další technika nepřekonaly.“
Do Atommuzea v Míšově dnes jezdí na komentované prohlídky české školy i jednotlivci, lidé z celého světa včetně opravdových celebrit; prezidenti, ministři, duchovní, generálové, zpravodajci, historici, novináři. Byl tu Gary Powers, syn slavného amerického pilota, kterého sestřelili Sověti při jeho průzkumném letu, autobus vědců z americké prestižní Johns Hopkins University, pozvání přijal i Michail Gorbačov, ale onemocněl, tak poslal svého tajemníka Gračova, byl tu Robert Kelly, který pracoval v Los Alamos při vylepšování jaderných zbraní, přijela delegace z Hirošimy, vojenští přidělenci, delegace z OSN i ze Saúdské Arábie, dokonce přijel do areálu točit i 120členný tým hollywoodských filmařů záběry do snímku Alpha Code, areál si půjčili na čtrnáct dnů. „Spousta lidí ze zahraničí ale přijíždí v anonymitě, takže ani netušíme, kdo jsou,“ říká Václav Vítovec, který neúnavně cestuje a propaguje Atommuzeum ve světě. Navštívil Pentagon, kam se normální smrtelník nemá šanci dostat, podíval se i do americké agentury NSA, která má možnost odposlouchávat veškerou komunikaci na planetě, viděl jaderné střelnice v americkém Los Alamos i sovětském Semipalatinsku, celkem procestoval 121 zemí.
Atommuzeum v Míšově je nejen protiválečným mementem, ale návštěvníkům přibližuje i mírové využití jaderné energie. Jeho propagaci výrazně pomohla také výstava v OSN ve Vídni, kterou vidělo každý den 4500 lidí. V betonových prostorách se konaly již dva šachové turnaje a koncerty swingového mága Jana Smigmátora, který koncertoval i ve slavné newyorské Carnegie Hall. "Kdyby se všechny sklady jaderné munice proměnily v hudební kluby, bylo by hned na světě lépe. Je skvělé, že zde negativní energii po sovětské jaderné munici měníme za pozitivní americkými hudebními swingovými standardy," uvedl Jan Smigmátor. Mimochodem, v depotu je skvělá akustika.
Publikováno v magazínu Aktual&Retro KULT 3/2023.
