Letní olympiáda 2020, která dnes začíná v Tokiu, bude hodně divná. Soutěžit budou jen ti, kdo neuvíznou v testovací PCR síti, své výkony předvedou prázdným tribunám a ti nejlepší si pak sami na krk pověsí medaile a zatleskají si.
Olympijské hry už dávno nejsou oslavou kalokagathie, tělesné krásy a duchovní dokonalosti spojené s čestností a poctivostí, poctou souladu těla a ducha. Pro sportovce jsou vyvrcholením kariéry a cestou k novým sponzorským a reklamním smlouvám; pro medaili jsou ochotni dřít jak mezci a ničit si zdraví, protože vrcholový sport má pro tělo devastující účinky - na rozdíl od toho rekreačního. Přitom jen minimum sportovců si vydělá tolik peněz, aby je to zabezpečilo i na život po sportovní kariéře. Mají zkrátka ten svůj sport rádi a obětují mu vše.
Olympijské hry jsou dnes spíše svátkem byznysu, velkých peněz, ostatně, i to je hlavní důvod, proč se hry konají proti všem zásadám ochrany proti covidu, proti vůli obyvatel Tokia, proti logice. Sponzoři potřebují vykázat plnění, aby v mnoha případech mohli zpět inkasovat “odměnu” v podobě neoficiálního vrácení části oficiálně vložených peněz do sportu, protože tak to ve světě marketingu a sponzoringu chodí, i když se o tom nepíše.
Přestože už dávno neplatí Coubertinovské heslo “není důležité zvítězit, ale zúčastnit se” a z počtu získaných medailí se stalo politikum a soupeření mezi velmocemi, olympiáda vždy byla největším svátkem sportu, s obrovskou sledovaností v hledištích i v televizi. Má stále svůj smysl, a pokud olympijský vítěz motivuje děti, aby se aktivně hýbaly, je to víc než ta zlatá medaile.
Olympijské hry bývaly vždy oslavou přátelství mezi národy, sportovci se družili v olympijské vesnici a fanoušci ve městě v hospodách, součástí olympijské výbavy sportovce byly vždy také dostatečné zásoby kondomů pro případy sbližování intimnějšího druhu, z něhož vznikaly také svazky, které dokázaly bořit i železnou oponu v době studené války, viz svatba české olympijské vítězky v hodu diskem Olgy Fikotové s americkým kladivářem Haroldem Connollym po olympiádě v Melbourne v roce 1956. To vše olympionici v Tokiu nezažijí. Ani příznivci sportu.
Izolace sportovců, život v bublinách, roušky, striktní předpisy pro setkávání, absence diváků a nadšené přátelské atmosféry, zprávy o pozitivních PCR testech, to vše olympiádu v Tokiu zásadně poškozuje. Bude to prapodivná olympiáda. S chmurnou atmosférou strachu o to, zda sportovec vůbec bude moci startovat. A opět s otravným klekáním, které Mezinárodní olympijský výbor nepochopitelně povolil, i když je to politikum. Věřím a doufám, že Češi nepokleknou.
Jedinou jistotou tak zůstává, že tak jako po předchozích olympiádách se zhruba za pět let budou nějaké medaile opět dodatečně přerozdělovat kvůli dopingu. Dokonalost už dávno není nutně spojená s čestností a poctivostí. Ale sportovce bych z toho absolutně nevinil, jsou jen součástí zdivočelé společnosti, v níž jsou nejdůležitější peníze, moc, růst a maximální výkon. Olympiáda je skvělý vynález, jen vůči negativním společenským jevům bohužel není imunní.
