Zrcadla nemohou za křivé huby

Jedním z největších boláků naší doby je bezesporu morální úroveň společnosti. Pomineme-li řadu příčin, které tento stav způsobily, nelze nezmínit, že na vině je bezesporu také výchova dětí v rodině. Náš dřevní kapitalismus totiž od samého počátku vtloukal lidem do hlavy, že obstát dnes může jen ten kdo se o sebe dovede postarat. A hodně lidí se stará tak, že policii, justici a dalším institucím v oblasti výchovného systému z toho bolí hlava.

zdroj-moda.cz

O současné mladé generaci by se dal napsat román. Byly by v něm popsány děti chytré, nadané, charakterní, které se o sebe a své blízké, dědečka a babičku nevyjímaje, skutečně dokáží postarat, a to způsobem chvályhodným. Ale to by byla krátká kapitola. Mnohem delší by byla ta o dětech násilnických, bez jakýchkoliv skrupulí, ochotných udělat cokoliv, aby měly dost peněz k uspokojení svých neomalených požadavků. Vzor při tom mají v rodičích. A kdyby jen v nich! Neuplyne den, aby na hladinu naší bažiny nevyplul nějaký průšvih, chcete-li zločin, politiků, státních zástupců, státních i nestátních úředníků, policistů, podnikatelů..., často hraničící s kriminálem (pokud je vůbec zahájeno trestní řízení).

A co dělá stát? Málo. Mladí po ukončení studia těžko hledají práci i bydlení a jsou na podpoře, důchodci žijí z ruky do huby, státní dluh narůstá do obřích rozměrů... Při brouzdání po internetu jsem si přečetl článek, z něhož vyjímám: ...vždyť v Česku se rodina vůbec nepodporuje! Je u nás jedna z nejvyšších rozvodovostí na světě. A kde je jakákoli podpora úplných rodin s dětmi, tak aby bylo na ty důchody? Tam totiž měla začít důchodová reforma. Pokud budou podpořeny rodiny s dětmi, budou se vychovávat kvalitní lidé, kteří budou mít vštípeno od dětství, že mají být slušní a postarat se o své rodiče. Přidal bych k tomu i školskou reformu. Ve školách se přece musí začít učit, že návodem k tomu, jak žít úspěšně, je být pracovitý a slušný. Pracovitost, slušnost a plná rodina jsou zcela zásadní záležitosti,“ řekl pro ParlamentníListy.cz Okamura.

A pokud jde o důchodce a jejich důchody, to by byla ve zmíněném románu vůbec tristní kapitola. Opět jsem našel poučení na internetu: „V roce 1992 byla reálná hodnota penzí ve vztahu k roku 1989 na úrovni 79,8 procenta. Teprve v roce 2003 dosáhla hodnota průměrného starobního důchodu úrovně 100,1 procenta předlistopadových penzí,“ uvedl pro ParlamentníListy.cz předseda Rady seniorů České republiky Zdeněk Pernes.

„Ovšem během tohoto roku a následujícího roku 2004 hodnota průměrného důchodu opět poklesla pod předlistopadovou úroveň 99,6 procenta a teprve v roce 2005 už se trvale přehoupla nad úroveň roku 1989. A dodal, že v roce 2010 byl průměrný důchod ve výši 112,2 procenta roku 1989 - čili 12 procentních bodů za dvacet let opravdu není žádná sláva, uvážíme-li, že reálná mzda v tom samém roce dosáhla více než sto padesáti šesti procent mzdy předlistopadové. Tady se nůžky mezi růstem důchodů a mezd rozevírají velmi značně.

Co k tomu všemu dodat? Snad jen to, že nás v příštích letech nečeká procházka růžovou zahradou. Náprava všech kiksů, kterých se dosavadní vlády dopouštěly a stále dopouštějí, bude pořádná fuška, kterou naše generace nezvládne. A není snadné říci, kde začít, protože tady nefunguje skoro nic. Ale každopádně to budou muset vzít do ruky mladí lidé, nezatížení dosavadními praktikami. S jejich správnou výchovou je nejvyšší čas začít.

Rád bych poradil jak z toho ven, jenže mě napadá jen nekonečná písnička „pes jitrničku sežral v kuchyni maličkou, chytil ho při tom kuchař, zabil ho paličkou...“