Místo klíčů vezměme lískovky!

Do smrti budu mít před očima výjev, jak nedávno při jedné slavnostní příležitosti přistoupil režisér Jiří Menzel ke svému uměleckému protivníkovi a před zraky televizních kamer a nespočtu přítomných ho beze slova několikrát přetáhl lískovkou.

zdroj foto Moda.cz

Moc jsem mu tehdy fandil a v duchu si říkal, že tahle metoda by u nás měla být uplatňována nepřetržitě, zvláště když se rozhlížím po činnosti mnohých našich státních i samosprávných orgánů, politiků, podnikatelů, úředníků, různých podezřelých lobbistů, poradců a jiných „VIP“ osobností. Dokonce mám při tom i dobré nápady.

Co třeba takhle každému z výše uvedených, který je občas nebo trvale na štíru se zákonem, přidělit jednoho člověka bez práce, aby dotyčného s lískovkou v ruce „rovnal do latě“? Myslím, že problém nezaměstnanosti u nás by byl rázem vyřešen! Jen se obávám, zda by to ti zaměstnaní nezaměstnaní zvládli, a také, že by se řada našich spoluobčanů často nemohla posadit...

Vezměme si třeba takového ministra dopravy Aleše Řebíčka. Jak se dočítám, nový zákon o střetu zájmů mu nic neříká, sám přiznal, že pronajímá pozemky své bývalé firmě Viamont. Ta začala po jeho nástupu do čela ministerstva získávat mnohem větší objem veřejných zakázek, než se jí mohlo zdát v nejbujnějších snech. Řebíček sice tvrdí, že s firmou  vazby zpřetrhal, avšak jeho oznámení o majetku svědčí o opaku. Nabízí se otázka, z čeho ministr, holedbající se tím, že bez problémů uhradí více než milion korun za společnou cestu luxusním tryskáčem s premiérem Mirkem Topolánkem na Sardinii, může takto rozhazovat. Podle přiznání je totiž hanebně zadlužen a žádné jiné významné příjmy než ministerský plat neuvádí.

O moc veselejší není pohled na další členy vlády v čele s nonverbální jedničkou Topolánkem, na poslance, jejichž zákony by potěšily leda nějaký humoristický magazín (mezi ostatními poslanci hodně vyčnívají hejsek Rath a neotesaný Paroubek),  lépe na tom u veřejnosti nejsou ani senátoři. Připočtěte si k tomu bezcharakterní přeběhlíky, trucujícího Tlustého a spol., vzpurnou Zubovou, špiona Moravu, alkoholiky, lobbisty, šedé či jinak zbarvené existence a máte obraz zkázy úplný.

Před časem mě šokovala zpráva o tom, jak snadno a beztrestně lze u nás někomu ukrást firmu, jak se to stalo v případě Rybenoru s.r.o. Podnikatel, Nor českého původu Edvard Štolba říká, že nešlo o náhodu. Sotva rybárnu v Litoměřicích zprovoznil, tak o ní přišel. Pověstnou „mouřenínskou“ práci odvedly ústecký soud, policie a ČSOB.

Všechno nastartoval v roce 2004 snaživý policajt Jaroslav Vydra svou šikanou Edvarda Štolby. Za osm měsíců se firma v hodnotě čtvrt miliardy korun „potopila“ a v srpnu 2005 šla do konkurzu. Za směšnou částku 6 mil. Kč ji „koupil“ nějaký Miloslav Machalouš. Že jde o bílého koně je zřejmé.

Fascinující postavou je tamní podnikatel Luboš Mareček. O Rybenoru v životě neslyšel, nikoho nezná, s nikým nehodlá komunikovat, natož něco vysvětlovat. Krásný pár s ním tvoří jakási Marie Tomčová, která už má na triku machinace s finančními prostředky, ale nyní jejíma rukama opět tečou miliony. Také nikoho nezná, natož Marečka, také je zděšena lživou kampaní, která se kolem Rybenoru rozvířila. No a pak se dozvíte, že tohle duo ruku v ruce navštívilo Norsko, aby tam dojednalo dodávky ryb pro Rybenor. Jenže se chovalo tak hanebně a neprofesionálně, že bylo z podniku vypoklonkováno. Smutnými postavami celé kauzy jsou dále Pavel Vilím, regionální manažer ODS Litoměřice a konkurzní správci Jan Zedníček z Liberce a Jaromír Vašek.

Z článku Jana Šinágla ze září 2008 se dozvídám, že soudkyně KS Ústí nad Labem JUDr. Renata Zlámalová se dopustila prokazatelně trestného činu a soudí vesele dál. Za umožnění i na české poměry bleskového konkursu si odjela užívat s celou rodinou Londýn - v přepychovém hotelu Hilton pobývali za pouhých 10.000,- Kč. Její skandální rozhodnutí  ničilo a ničí lidské životy, ale nejvyšší státní zástupkyně Renata Vesecká se tváří jako by se jí to netýkalo, zatímco v jiných kauzách je až neuvěřitelně aktivní...

Dále Šinágl uvádí, že existují zvukové záznamy s velmi závažnými informacemi a sděleními, které se týkají nechvalně známého libereckého soudce Berky, kauzy soudce Nagyho, exekutora Thonata, šéfa podsvětí Mrázka, podnikatele Pitra, bývalého poslance Hojdara, bývalého ministra Dlouhého, poradce premiéra Topolánka Dalíka... Obsahují i mnohé další závažné souvislosti s různými „Marečky“ (viz kauza Krádež Rybenoru), zasahující až do špiček ODS, což ovšem podle Šinágla ani zdaleka neznamená, že by ČSSD zůstávala „svatou“ a pozadu.

Bývalý ministr Dlouhý prý byl finální klient Pitra a Thonata ve věci krádeže Union banky, která měla aktiva 20 miliard Kč, a přesto byla poslána do konkursu. Nedávno nám pan Dlouhý v pořadu ČT „Krásné ztráty“ kázal o dobrých mravech, jak je ve světě uznávanou osobností a s kým  se stýká… Zapomněl nám však sdělit, že byl předsedou ZO KSČ v Prognostickém ústavu. Informace o senátorovi MUDr. Karlu Bartákovi, předsedovi „Výboru pro lidská práva Senátu“ jsou též otřesné, tvrdí Šinágl.

Starosta Prahy 5 Milan Jančík (ODS) vstoupil do povědomí veřejnosti nejen obhroublými způsoby, ale i činy. I on je na štíru se zákonem o střetu zájmů. Za to, že sedí v představenstvech „městských“ firem Pražské energetiky a Trade Centre Praha loni dostal přes dva miliony korun. Radní Martin Langmajer (ODS) sedí v kontrolním orgánu Pražské energetiky (PRE). Hájí v něm zájmy Prahy, ale odměnu pobírá. „Beru odměny za PRE, ale tu nevlastní Praha, nýbrž společnost PRE Holding, takže zákon se na moji odměnu nevztahuje,“ argumentuje. Jenže vlastníkem PRE Holding je i hlavní město. Na možnost takového „zprostředkovaného vlastnictví“ ale tvůrci zákona jaksi „zapomněli“.(Vědomé zmetky vyráběli i v kauze "lehké topné oleje", takže zločinci zůstali beztrestní).

Podobně sporným způsobem si účastí v dozorčích orgánech přivydělávají i někteří poslanci. Komunistka Milada Halíková loni inkasovala přes jeden a půl milionu korun. Mimochodem – všimli jste si, že když se dnes nějaký zločinný potentát dostane do rukou zákona (pokud mezitím nezmizí v zahraničí), je chudý jak kostelní myš a nikdo si na něm nic nevezme?

Hodně se ve sdělovacích prostředcích hovořilo o úplatném mladoboleslavském soudci Nagyovi, který si dokázal vymyslet proces, závěrečnou řeč i rozsudek, dokonce i „spánkovou chorobu“. Kam se ale hrabe na  libereckého státního zástupce JUDr. Ivana Bernátka. Tenhle pán, jak píše reportér Aleš Vebr, je prý téměř všemocný, má v hrsti celý kraj a JUDr. Nagy je proti němu pouhý čajový odvar.

Nebudu to dál natahovat – všechny smrduté kauzy, ke kterým u nás dochází, nelze ani jen vyjmenovat. Musíme ale doufat, že bude líp. K čemu jsou, sakra, volby? Nebudu přece volit někoho, o kom vím, že je to lump. Budu volit člověka čestného, poctivého, který je zárukou, že důvěru voličů nezklame. A je mi šumafuk, má-li barvu modrou, oranžovou, červenou, zelenou, či jakou chcete. A vůbec mi není po chuti, že mám volit kandidáty, které pro mne vybírají už notně zprofanované politické strany.

Jen jedno vám ještě prozradím. Když jsem byl kluk, bydleli nedaleko našeho baráčku tři sousedé. Jeden byl přesvědčený komunista, druhý sociální demokrat a třetí bigotní lidovec. Jak přišlo na politiku, hádali se jako koně dlouhé hodiny. Jinak to byli kamarádi až za hrob. Pak se to všechno známým způsobem pokazilo, ale to už je jiná káva...