Změny, které pro nás naši „sametoví“ politici chystají v nadcházejícím roce, znamenají jediné – notné utahování opasků. Pocítí to především ti nejslabší a nejzranitelnější členové společnosti, včetně důchodců.
foto:moda.cz
(I když jsem už mnohokrát musel od některých občanů, kteří mají v kapse hrst tisícikorun jako denní kapesné, poslouchat řeči o tom, že u nás se mají senioři jako prasata v žitě). Přitom většina z nich žije v neustálém strachu a stresu. Aby vystačili do příštího důchodu, obávají se sáhnout na elektrický vypínač, televizní ovladač, vodovodní kohoutek. Zvažují, mají-li si koupit rohlíků pět nebo raději jen tři, mohou-li si dovolit jít do kina nebo do divadla, zavolat opraváře, být nemocný...
To všechno by se dalo vydržet, kdybychom se denně nedozvídali o bezuzdném tunelování kdečeho, korupci, podvodech našich „lodivodů“. Kdyby si ti nenažranci nekupovali rezidence v nejlukrativnějších lokalitách ve světě i v tuzemsku, kdyby bezostyšně nezneužívali svých funkcí... A do toho řvou reklamy, že si můžeme koupit auto za „pouhých“ 300 000 Kč, že máme čáku na auto, nakoupíme-li si v Lidlu aspoň za pětistovku, jiné nabízejí domek či byt za „pouhých“ pár milionů.
Velmi mě zaujal výstižný článek Matěje Stropnického v Parlamentních Listech.cz, který tvrdí, že současná pravicová vláda útočí na důchodce podobně jako to dělali komunisté v padesátých letech minulého století. Tehdy prý starší generace vzpomínala s láskou na prezidenta Masaryka, pročež byla pro komunisty nebezpečná. Současné vládě jsou starší lidé také trnem v oku, protože vzpomínají na výdobytky socialismu a nevolí pravici. Proto dává „zelenou“ mladým lidem, kteří už jsou z velké míry načáchlí dnešními moresy, že svůj hlas pravici dají.
K tomu musím dodat jedno: Všimli jste si, že nějakou dobu po sametové revoluci měl kde kdo plnou hubu Masaryka a bez citací z jeho prací se neobešel žádný projev? Tehdy to mělo být znamením, že si ho velice vážíme a půjdeme v jeho šlépějích. A jaká je skutečnost? Po Masarykovi dnes neštěkne ani pes!
A tak když tak přemýšlím nad současnou situací v ČR a rovněž nad posláním svého článku, napadá mě báseň Jana Nerudy Dědova mísa (výňatek):
V kamnech praská, dědek každou chvíli
svadlé ruce sobě zahřívá
kolo vrčí, syn si s prací pílí
nádobu si z dřeva vyrývá.
Kolečko si divnou píseň šumí,
vnoučeti se očka kmitají
„Hele, co náš táta všecko umí
jak mu tříšťky z ruky létají!
Dřevo ukradl jsi v panském lese –
komu děláš z něho koryto?“
Dědovi – již se mu ruka třese
nádobí už všechno rozbito.“
„Nauč mne to!“
„Vida toho kluka,
nač by tvá to ruka uměla?!“
„Až se tobě bude třásti ruka, koryto ti synek udělá!“
