Jak jsem to neukecal

Před řadou let jsme s rodinou každoročně jezdili k Novomlýnským nádržím u Mikulova. Vždycky jsme se ubytovali v kempu Merkur - já jsem rybařil a rodina si užívala krásného počasí pod Pálavou...

archiv

Dnes už tam z mnoha důvodů nejezdíme - ubylo trofejních ryb, zato přibylo zlodějů (jak těch klasických, s maskou ksichtě, tak těch s tužkou v ruce), jedni dokonce dokázali v kempu ukrást administrativní budovu. Žralo mě taky, že mnozí rybáři zřejmě mezi sebou vyhlásili soutěž v porušování rybářského řádu... Tak jsme si nakonec řekli, že za ty peníze a při těch různých rizicích budeme raději jezdit do zahraničí.

V době o které sezmiňuji jsem podnikl další z mých pokusů o nekouření. Docela se mi dařilo, ale vyhráno jsem zdaleka neměl. Nejhorší chvíle nastávaly, když ryby trucovaly a nežraly. K tomu došlo jednoho rána. Prostě jsem to nevydržel, vyhrabal z báglu zapomenuté retko a zapálil si. S požitkem jsem dokouřil, cvrnkl oharek za sebe a oddal se snění.

Pár vteřin nato se za mnou ozval hlas mé lepší polovice:

„Ty už zase kouříš?“

„Proč si myslíš, že kouřím?“, opáčil jsem dotčeně.

„No, protože tady za tebou je vajgl.“ „Snad si nemyslíš, že je mým úkolem mít přehled o každém vajglu, který se tady povaluje. Copak tě na tomhle tak zaujalo, že sis ho všimla?“

„Že kouří,“ odvětila jízlivě.

Když jsem se otočil, spatřil jsem kouřící oharek a nikde kolem ani živáčka. Tak jsem to své selhání prostě neukecal...