Radosti zimního automobilismu

Přesně před rokem jsem měl svou první a snad i poslední autonehodu, kdy jsem na ledovce vyletěl ze silnice. Jako zázrakem se mi nic nestalo. A nějak cítím potřebu se podělit o pár postřehů, které mi to přineslo.

Když jsem si v osmnácti letech dělal řidičák, bylo to v zimě. Instruktor mě vzal na první jízdu z neznámého důvodu na úsek silnice, který se v zimě neudržuje. Během půlhodiny jsme třikrát zapadli. Zajímavá první jízda! Ale co, další jízdy byly už bez problémů a já byl nakonec moc rád, že jsem se naučil řídit auto právě v zimě. 

Trvalo pár let, než jsem si koupil své první auto a stal se ze mě každodenní řidič. Na sněhu či ledu jsem jezdil pravidelně každou zimu (žiji téměř na horách) a přestože mi to párkrát lehce "uklouzlo", nikdy jsem se tím příliš nevzrušoval. Štěstí mě opustilo až jednoho mrazivého rána, kdy jsem cestou do práce dostal smyk na téměř rovném úseku a vyletěl ze silnice. Netuším, kolik jsem jel, ale určitě to nebylo málo. Těch pár vteřin bylo nekonečných. Auto sletělo z náspu, otočilo se o 180 stupňů a po dalších zhruba deseti metrech se začalo převracet na střechu. Měl jsem obrovské štěstí. Jen zhruba o metr jsem minul vzrostlý smrk, o zhruba dva metry betonový patník. Od toho, aby auto dělalo kotrmelce mě zachránily drobné stromky, které se po nárazu auta ohnuly a udržely auto na boku.

Až na bolest krku, která druhý den přišla a třetí odezněla, se mi nic nestalo. Auto bylo na odpis. Popravdě musím říct, že mi během nehody ani po ní pořádně nedošlo, o co jde. Trvalo mi několik týdnů, abych si uvědomil pár důležitých věcí, které si z toho, co se stalo mám odnést.

Až po této nehodě jsem si začal všímat, kolik dopravních nehod se v mém okolí stává. Víte, že existuje interaktivní mapa, kde je každá nehoda zaznamenána? Začal jsem jezdit opatrněji - nejprve prostě proto, že jsem se po nehodě trochu bál. Později ale z rozumu a respektu k vozidlu. Když člověk sedne do auta a rozjede se, vlastně rozhýbe třeba tunu a půl hmotnosti vozidla. Tu tunu a půl rozjede třeba rychlostí 100 km za hodinu. Umíte si představit, jak šílená energie v autě je? Pomysleli jste někdy při takové rychlosti na to, co by se stalo, kdybyste dostali smyk a s autem vyletěli mimo silnici? Co s autem udělá strom, tvrdý násep, sráz?

Tehdy po té nehodě na místo přijela i policie, někdo je zavolal. Zeptali se slušně, co se stalo a po vyslechnutí mi dali 300 Kč pokutu. Cože? Máte auto na maděru, nic jste nikomu nerozbily a ještě máte platit? Opět mi později došlo, že to dává smysl. Lidé si dnes vůbec neuvědomují, jak je důležité přizpůsobit svou jízdu povětrnostním podmínkám. Ano, zrovna při ledovce většinou skončí v příkopu řidič sám. Ale co kdyby svým neuváženým stylem jízdy někoho zranil nebo zabil? 

Je zima, rok po nehodě a dál jezdím opatrně. Zrovna v těchto dnech jsou silnice v mizerném stavu, pokryté sněhem nebo ledovou břečkou. Jakmile cítím, že to klouže, snížím rychlost a jedu třeba 60 kilometrů v hodině. Je to rychlost, která je pro mě osobně v té chvíli adekvátní vzhledem ke stavu vozovky, mým zkušenostem, vybavení vozidla (nemám ESP). A v tu chvíli mě předjede jiné auto dvojnásobnou rychlostí a ještě mě nezapomene vytroubit. 

Nikdo si nepřizná, že je průměrný řidič. Všichni jsme skvělí. Nikdo si nepřizná, že v tom těžkém kovovém automobilu jsme jen křehká skořápka, která při eventuální nehodě může snadno vypustit duši. Nikdo moc nemyslí na to, že potencionálně sedí ve stroji, kterým může ublížit nejen sobě, ale hlavně okolním lidem, kteří třeba jedou slušně a opatrně.

Dokud člověk nemá nehodu, asi to nikdy nepochopí a dál bude jezdit jako blázen. Pro mě to byla důležitá lekce a varování. Ono asi každý si říká "mě se to nestane". Ale stane. Stává se to denně, všude kolem nás. Pořád. Auta se šrotují, lidé se zraňují a umírají. A přitom stačí tak málo. Používat rozum, sundat nohu z plynu a uvědomit si, že ačkoliv jsme řidiči my, musíme své auto opravdu dobře znát.