Anonymita velkoměsta

Obyvatelé velkoměst ji neznají, maloměšťáky a lid z venkova může pohltit. Anonymita velkoměsta, jak jsem ji poznal já.

Jako dítě jsem byl několikrát s rodiči nebo se školou v Praze, Brně či Ostravě. Všechno se mi zdálo hrozně velké, monstrózní, tajil se mi z toho dech. Na konci střední školy jsme jeli na čtyři dny do Prahy. To už jsem byl vcelku zvyklý, ale pořád to byla jen krátká návštěva. Tak či tak, prvně jsem tu zažil v praxi anonymitu velkoměsta. Ve třídě jsme měli spolužáka, který na sebe rád upozorňoval i běžně ve třídě, tam byl ale střízlivý. I když nám bylo všem přes 18, šlo o školní akci a pít se nesmělo. Každý ale ví, že se na takových výletech stejně pije, a to hlavně v noci. Onen spolužák ovšem pil i přes den. Cestou na Petřín dělal samé excesy, hulákal po cizích lidech, lezl na kde co. Učitelé to nechápali a my se smáli. Těkal jsem očima po kolemjdoucích a těšil se na jejich ohromené, šokované nebo znechucené reakce. Jenže ony se neobjevili. Nikdo z kolemjdoucích na něj nijak nereagoval, nikdo ani nezvedl oči. Zcela ho ignorovali. Mohl se chovat jako absolutní idiot a všem to bylo ze srdce jedno. Anonymita velkoměsta.
Po střední škole nastal velký zlom - šel jsem studovat na vysokou školu do Brna a anonymitu velkoměsta poznal podruhé. Už to bylo něco zcela jiného, bydlet tu pět dní v týdnu a moci se toulat po hospůdkách a pivnicích zcela neřízeně, jak už to studenti rádi dělají. Cítil jsem se neskutečně volný. Cestou na koleje jsme zpívali, pobíhali, blbnuli, dokonce jsme i tancovali. Nikdo si nestěžoval, nikdo se na nás nedíval s opovržením - všem jsme byli úplně volní. Mohli jsme se ztrapnit tancem na ulici sebevíc, ale bylo nám to jedno. Anonymita velkoměsta.
Studium ale není jen legrace, hospůdky a noční toulání. Je to především učení, učení a učení, stres ze zkoušek, střes z opravných termínů a občas i bohužel riziko úplného vyhazovu. Bezstarostná léta skončila a začal boj s vysokou školou. Každý to prožíval jinak. Poslední rok svého studia jsem už úplně přestal chodit na pivo, za celý rok jsem byl snad tak jednou. Seděl jsem doma a učil jsem, nezameškal jsem jedinou hodinu, jedinou přednášku. Jednoho večera na mě už stres a sociální odloučení dolehlo natolik, že jsem se sebral a šel jsem do nočního centra, bylo to někdy před vánocemi. Zavolal jsem pár známým, nikdo ale ten večer neměl čas. Možná že ho měli a jen nechtěli trávit volno zrovna se mnou, to jeden nikdy neví, zvláště, když jsem je tak dlouho zanedbával. Přišel jsem na náměstí, kde bylo plno stánků. Dal jsem si punč a sledoval okolí. Desítky skupinek studentů se družně bavili, rodiče s dětmi okupovali atrakce. Celé náměstí štěbetalo, smálo se a užívalo si a já stál mezi nimi, uprostřed toho všeho, skleslý a osamělý. Jakákoliv sociální interakce by mi zvedla náladu. Třeba prosba bezdomovce o pár drobných. Dal bych mu ještě víc než by chtěl nebo ho i pozval na něco k jídlu, nebo na punč. Jenže bezdomovci seděli opodál na lavičce, v rukou krabicová vína, a také se se smíchem bavili. Rád bych řekl, že jsem potom šel, někoho oslovil, popovídal si, skvěle se pobavil. Ne, nestalo se to. Dopil jsem punč a odkráčel jsem, středem všeho toho štěstí, ruchu a zábavy. Nikdo na mě ani nepohlédl, nikdo se o mě nezajímal. Anonymita velkoměsta.