Mašínové tentokrát z trochu jiné strany. Lídři komunistické strany navrhli vyznamenání obětem Mašínů, dvěma policajtům, Kasíkovi a Honzátkovi a pokladníkovi Rošickému.Ve věcech všech tří obětí se našly stranické legitimace členů KSČ. Ale dokazují tyto legitimace, že oběti Mašínů byli oddaní přisluhovači tehdejšího totalitního komunistického režimu?
Totiž už v té době bylo komunistům jasné, že na jedné straně pokud mají ovládnout stát a vytvořit v něm svůj totalitní režim, musí svými členy obsadit v podstatě všechny důležité odborné funkce a pozice ve všech důležitých institucích.
Třeba v tehdejším Sovětském Svazu to vyřešila občanská válka. Během které byli nekomunističtí odborníci společně se svou společenskou vrstvou buď vybiti nebo emigrovali a instituce důležité pro chod státu byly prakticky úplně zničeny. Takže po občanské válce se v Rusku příslušné důležité instituce začaly budovat úplně znova a odborníci oddaní komunistům museli stačit, jiní prostě nebyli. Taky pamětníci byli v tehdejším Sovětském Svazu buď taky vybiti nebo prostě se veřejně neodvažovali srovnávat předchozí dobu carskou a tehdejší dobu komunistickou. Takže problém s případnou mizernou kvalitou práce nově vzniklých sovětských institucí se tam prostě projevit nemohl.
To v tehdejším Československu žádná společenská vrstva vybita nebyla a žádná instituce v podstatě od dob Rakouska-Uherska taky zničena nebyla. Českoslovenští komunisté stáli před problémem, museli by se zbavit množství původních odborníků a nahradit je novými odborníky s rudou knížkou člena komunistické strany, mnohem horších, případně rovnou nezkušenými neodborníky. A to by znamenalo viditelný propad kvality práce těchto institucí, kvůli komunistické propagandě po porážce kapitalismu v Československu takzvaných světlých zítřků velice nežádoucí. Proto odborníci, kteří komunistům nevadili, dostávali neoficiální, nezaznamenané, ale tolerované nabídky. Komunisté jim nabídli dále dělat svou práci na svých místech, výměnou za to, že jakoby vstoupili do komunistické strany a jakoby s komunistickou ideologií souhlasili. Ve skutečnosti úplně stačilo, když proti komunistické ideologii oficiálně nevystupovali a jen se formálně zůčastňovali příslušných oslav. Hlavně že vlastnili rudou knížku člena komunistické strany a byli ve statistikách a seznamech členů. Podotýkám, že v té době většina lidí, zvláště odborníků, kteří dělali svou práci a politika je příliš nezajímala, pravou tvář komunistického režimu neznala a pod vlivem vítězství Rudé armády nad Němci považovala socialismus sovětského střihu coby státní systém za stejnou nebo ještě lepší variantu ke kapitalismu první masarykovské republiky. Tito lidé vesměs procitli až o nějakou desítku let později v 60 letech, kdy komunistické zločiny 50 let teprve vešly v obecnou známost a definitivně se utvrdili až pod vlivem sovětské okupace v roce 1968.
Proto vlastnictví rudé knížky člena komunistické strany po roce 1948 nic o skutečném přesvědčení toho člověka nevypovídá, zvláště pokud se členem komunistické strany stal až po roce 1945. Mohl to stejně tak být přesvědčený komunista, který byl přesvědčeným komunistou ještě v roce třeba 1980, ale stejně tak to mohl být člověk, který si o komunistech myslel své a jak členství v komunistické straně přestalo být podmínkou jeho zaměstnání, nebo pokud dostal nějaký jiný podstatný impulz, okamžitě z komunistické strany odešel.
Zpětně pohledem z dnešní doby to jsou přirozeně všechno nezaznamenané a neověřitelné věci. Pokud ten člověk nebyl vlastním přičiněním nebo náhodou příliš aktivní a nevyplodil zaznamenané a tím ve všelijakých archívech ověřitelné a jednoznačně vyložitelné věci. Bohudík nebo bohužel pro toho člověka, záleží co to byly za činy a v jaké době vešly tyto činy ve známost. Doba je důležitá, protože podle doby, jaká zrovna byla, vzájemně kolísaly počty stoupenců komunistů a protikomunistických odbojářů.
Například kdyby byl dnes rok třeba 1970, doba tuhé komunistické normalizace, tak v 50 letech byli stoupenci komunistů prakticky všichni, koho by se tehdy zeptali, členové i nečlenové komunistické strany. Proti byli jen nějakí "oni", kterým byly ty majetky vylastněny, potom zločinci a potom zarytí pomýlení lidé. Z cca 14 miliónů tehdejších obyvatel bylo v 50 letech proti tehdejšímu socialistickému zřízení pár tisícovek nebo možná pár desítek tisíc "zrádců a zaprodanců" Všichni ostatní byli pro tehdejší vládu komunistů , i když zrovna nepociťovali potřebu vstoupit do komunistické strany.
V dnešní době, kdy komunisté už 20 let nejsou ve vládě, vliv komunistické strany soustavně klesá, jak vymírají její členové důchodci a návrat socialistického zřízení se nedá očekávat, přirozeně pokud nemáme na mysli ten jiný socialismus přicházející z Bruselu, jsou najednou komunisté jen jacísi oni. V 50 letech byli proti tehdejšímu komunistickému zřízení prakticky všichni, kdo tady dneska s námi žijí a koho by tedy bylo možné se zeptat. Všichni, kdo nebyli členové komunistické strany. Všechny štvaly tehdejší komunistické zločiny, jak komunisté "kradli, zabíjeli a vraždili". Z cca 14 miliónů tehdejších obyvatel tedy bylo proti režimu cca 11 milionů těch, co nevlastnili rudou knížku. Dokonce i spoustě těch, co tehdy vlastnili rudou knížku, se komunistické zločiny nelíbily a cítilo potřebu nějak ten režim změnit. To kdyby otázku dostal i tehdejší člen komunistické strany. Komunistické zločiny pak dělali jen jacísi oni. Oni, co seděli někde na ústředí komunistické strany nebo v kancelářích estébáků....
Pravda bude asi někde uprostřed a pro každého trochu jiná.
Proto oběti Mašínů, i když všichni tři byli formálně členové tehdejší komunistické strany, nemuseli být automaticky fanatičtí přisluhovači tehdejšího komunistického režimu. Třeba to byli jen lidé, kteří výměnou za rudou knížku člena komunistické strany získali možnost dále dělat svou práci...
Čistě hypoteticky, dovedeno do absurdna, není vůbec vyloučeno, že kdyby Mašínové ty lidi nezavraždili, jeden, dva nebo dokonce všichni tři by se v následujících šedesátých letech nezařadili mezi reformní komunisty. To znamená ty, kteří tehdy chtěli totalitní vládu komunistů změkčit a reformovat blíž ke kapitalismu. A kteří by potom po okupaci 1968 a nesouhlasu s ní byli vyloučeni z komunistické strany, případně se dokonce stali významnými disidenty a svými činy potom významně přispěli k pádu tehdejšího už husákovského komunistického režimu.
Čistě hypoteticky, dovedeno do absurdna, by Mašínové komunistickému režimu velice prospěli, když zavraždili lidi, kteří by se později mohli stát významnými odpůrci komunistů a významně přispět k jejich pádu. Není to moc pravděpodobné, ale taky není to nemožné.
A medaile pro tyto oběti Mašínů žádají lídři současné komunistické strany, Vojtěch Filip a Pavel Kováčik.......
