Není nikterak obtížno postaviti si televizní přijímač po amatérsku za nepatrný peníz.

Před 90 lety, 26 ledna 1926 představil veřejnosti novátor a vynálezce John Baird v Londýně první funkční zařízení na dálkový přenos a zobrazování obrazu neboli televizi. 

Ani v tomto oboru nezůstávali naši předkové v tehdejším Československu pozadu a už záhy, během pár let po tomto uvedení televize československé odborné časopisy zveřejňovaly odborné články i všelijaké návody. Některý z mých předků v té době odebíral odborný radiotechnický časopis RADIOLABORATOŘ  KNN, kde v lednovém čísle roku 1931 byl uveřejněn taky návod na amatérskou domácí výrobu televizního přijímače.
Vzhledm k zvláštnímu kouzlu či duchu tehdejší doby, starých rádií a svítících elektronek,  kdy k stavbě televize dostačoval  motor a plech místo obrazovky či dnešních displejů jsem se rozhodl na počest tohoto výročí článek přepsat do blogu a tím i internetu. Článek je přepsán včetně historických detailů, tehdejšího 85 let starého pravopisu, je zachováno členění odstavců i řazení obrázků do textu.

Upozorňuji, že není nikterak obtížno postaviti si televisní přijímač po amatérsku za nepatrný peníz. Čeho je k tomu zapotřebí?  Dírkovaný kotouč si zhotovíte snadno, vydatný radiopřijímač máte, doutnavou lampu si koupíte za 15 - 20 Kč a upravíte ji na lampu televisní. Také malý motorek si snadno opatříte. Jediným kamenem úrazu je synchronisační zařízení. To se nedá jen tak snadno amatérsky sestaviti. Ale na štěstí pro amatérské pokusy se obejdeme i bez něj tak, že si budeme rychlost motorku regulovati ručně, což je poměrně snadné.

Televisi vysílá v Evropě pokusně zatím Londýn a  Berlín. V obou případech rozkládá se obraz na 30 linií. Londýnské obrazy jsiou stojaté a linie na nich probíhají svisle. Poměr stran je 1 : 2.3.  Berlín má obrazy ležaté o poměru stran 3 : 4. linie probíhají vodorovně.

Velikost obrazů může býti libovolná, je-li tento poměr zachován. Dle toho se řídí i velikost kotouče. Ovšem příliš veliké obrázky vyžadovaly by i veliké osvětlené plochy.  Pro nás plně postačí kotouč o poloměru 25 cm , počítáme li pouze s příjmem Berlína, jelikož je u nás normálně příjem Londýna příliš nejistý.

V tom případě počítáme na okraj 15 mm  a pak narýsujeme kružidlem 30 pásů 1 mm šířky. Pak rozdělíme celý kotouč třebas úhloměrem  na 30 úseků (po 12 stupních) a do každého vypilujeme pozorně otvor právě jeden čtverečný milimetr veliký.
nejvhodnějším materiálem je hliníkový plech asi půl milimetru silný, dobře se hodí plech zinkový.  Otvory pilujeme hodinářským pilníčkem.  Provedení otvorů musí býti co nejpřesnější.  Nesprávné rozdělení úhlů má za následek posunutí příslušného proužku   a tím zkreslení obrazu. Jestliže se kraje otvorů přesně nekryjí, tvoří se při otáčení na obrázku podélné pruhy a to černé, jsou li otvory příliš malé, bílé, jestliže jsou otvory příliš velké a přesahují se.

Vadu zjistíme snadno, otáčíme li kotoučem dosti rychle proti hladké matné žárovce. Odpočítáním pásu snadno zjistíme, který čtvereček je vadný. V prvém případě jej rozšíříme propilováním, ve druhém jej zalepíme papírem a přelakujeme. Jsou li některé pruhy tmavší nebo světlejší, aniž by se přesahovaly, ukazuje to na nesprávné rozměry otvorů ve směru obvodu.
Pro pohon kotouče si opatříme menší motorek buď z ventilátoru, nebo z vysavače. V kotouči vysekáme otvory, aby byl co nejlehčí, a pak jej upevníme na osu nejlépe pomocí vhodných dřevěných vložek, mezi nimiž je stáhneme třemi šrouby.  Obrátky motorku reguklujeme dvěma odpory.  První slouží k hrubšímu, druhý k jemnějšímu nastavení.  Velikost se řídí velikostí motoru. Odpor pro jemnou regulaci může být eventuelně i obyčejný žhavicí reostat. Při větších motorech, kde by snad pálil, dáme k němu ještě asi padesátiohmový odpor parallelní. Větší odpor výhodně provedeme z emailovaného odporového drátu na fíbrovém válečku, po kterém jezdíme běžcem jako při krystalové stanici. Lze jej však nahraditi vhodnou kombinací žárovek, aby měl motor přibližně 800 obrátek za minutu.
Lampu si pořídíme z obyčejné doutnavé lampy pro napětí 220 V. Abychom dosáhli větší svítivosti, odstraníme z ní pojistný odpor. Nehodí se tedy takové lampy, které mají odpor až v baňce, nebo zmačknutý ve skleněném držáku. Většina lamp jej má v soklu. Ten odpilujeme, a lampu pak bez odporu zatavíme šelakem do soklu staré radiolampy. Lampu bez odporu nezapojujeme již do sítě, protože by se mohla poškoditi.
Aby se intenzita světla ještě zvýšila odrazem, pokryjeme lampu stříbrným bronzem až na podélný otvor 4 x 3 cm, který polepíme jemným průsvitným papírem. Lampu umístíme za kotouč vodorovně tak, aby se kraje papíru kryly právě s krajními otvory.
Je ovšem možno koupiti za 250 Kč specielní televisní lampu (redakce ji opatří na požádání), a máme pak značně větší světelnou intensitu.

Nejlépe je,  má li koncový stupeň alespoň 180 V napětí. Pak můžeme doutnavou lampu zapojiti přímo za koncovou lampu jako na př. reproduktor dle obr. 3. Správnou světlost obrázků pak regulujeme buď změnou mřížkového předpětí, nebo indukce prostým vysokohmovým měnitelným odporem v anodovém okruhu.

Je.li napětí nedostatečné, převádíme doutnavce zvláště stejnosměrný zápalný proud, a z přijímače se k němu pak přikládá jen střídavá složka proudu.  Ta se přivádí buď výstupním transformátorem dle obr. 4, nebo přes tlumivku dle obr. 5. Můžeme ji bráti ze samostatné baterie, nebo i z eliminátoru. Při eliminátoru může odpadnouti tlumivka,která je v eliminátoru již zapojena, ale musíme za to odpojiti kondensátor za tlumivkou, protože by jím střídabvý proud procházel místo lampy. Nejvhodnější zapojení, při kterém může býti užito téhož eliminátoru, jako u přijímače, ukazuje obr. 6. Eliminátor v tomto případě zůstane beze změny.
Ve všech případech musí býti zápalný proud regulovatelný vhodným odporem.
Sestaveni přístroje ukazuje obr. 7. Je ostatně jednoduché. Motor upevníme na vhodný podstavec, nad něj dáme za ko-

touč doutnavku a před kotouč vhodné okénko.  Aby se zabránilo úrazům, uzavřeme přístroj do vhodné bedničky, do které je právě okénko vsazeno.
Jak uvedeme přijímač v činnost?
Nejprve vyladíme Berlín  na silný příjem na reproduktoru. Vysílání televise se děje v pátek po půl hodiny počínaje od půlnoci a ve čtvrtek  hodinu od  1.45 do 2.45 středoevropského času na vlně 418 m. V reproduktoru slyšíme zvláštní cvrčivý tón.  Uživejme co nejmohutnější koncové lampy. Zvláštní selektivita není potřebná, ani žádoucí, proto  použijeme eventuelně zvláště veliké antény venkovské.
Po vyladění reproduktorem zapojíme doutnavku a spustíme motor. Vyregulujeme přibližně správnou světlost. Tu uvidíme v okénku pohybovati se šikmo tmavé pruhy.  Měníme rychlost odporem ,až se pruhy rozejdou na podélné a příčné pásy a postřehneme první stopy obrázku, který se však po zorném poli nejprve rychle a po další regulaci stále pomaleji posunuje. Jsme li blízko synchronismu, brzdíme osu motorku na druhém konci mírně prstem a tak docílíme konečně úplného uklidnění obrázku v okénku. Nyní ještě doregulujeme světlo podle potřeby  a  nezbývá nic, než stále opatrně brzděním udržovatí obraz na svém místě.

Nelze mluviti o přílišné dokonalosti obrazů, ale pro čiré amatéry bude snad návod pobídkou k následování.  Ostatně kromě práce nevyžaduje toto zařízení zvláštního nákladu a způsobí nám mnoho radosti.

Redakční poznámky: Vzhledem k tomu, že jsem zachoval i původní pravopis, článek obsahuje z hlediska dnešního pravopisu chyby. Ovšem čeština, kterou je tento článek napsán, je odhaduji na svou dobu docela moderní a předpokládám, že i dneska čtení tohoto pravopisu nebude nikomu dělat žádné problémy. Ostatně časopis Laboratoř KNN byl z dnešního hlediska něco jako startupový časopis, kde články o nejnovějších radiotechnických objevech  psali hlavně mladí nadšenci nebo rovnou mladí studenti a byl rovněž asi nejvíc čten studenty a mladými nadšenci rozjíždějícími své radiotechnické byznysy. To například knihy z edice Vikova knihovna, které jsou jen o 5 - 10 let starší a kterých jsem pár měl možnost taky vidět, jsou psány češtinou mnohem archaičtější. V porovnání s výše uvedeným článkem dalo by se říct "rakouskouherskou" češtinou.
Zachoval jsem taky  původní rozčlenění textu obrázky  i když ke konci článku je jasně vidět, že v tiskárně obrázky do textu vložili jinde než by logika textu článku vyžadovala.