Trainee v Bruselu: Když se v parlamentu zpívá (9. díl)

Na svou první návštěvu Evropského parlamentu určitě nezapomenu. Nejen že jsem tam zahlédl jeho předsedu Martina Schulze, ale rovněž jsem byl svědkem nefalšované politické bitvy na ostří nože.

Evropský parlament v Bruselucpme.eu

V ní si to mezi sebou rozdali zástupci čtyř největších politických frakcí a byla to vskutku zajímavá podívaná. I když spíše poslouchaná. Europoslanci totiž nesoupeřili v řecko-římsko-bruselském stylu, nýbrž poměřili své umělecké nadání v rapové bitvě.

Záměrem celé akce bylo přilákat k blížícím se evropských volbám mladé lidi, a to prostřednictvím hudby. I když nevím, jestli se songy o snížení nezaměstnanosti, zvýšení inovací a podnikání v Evropě a aktivní sociální politice stanou hity, které se budou hrát na nejrůznějších zábavách od Madridu, přes Berlín až po Rigu. Aby se ještě chudáci prvovoliči náhodou nelekli a nezařekli se, že k dalším volbám už raději nepůjdou.

Podobná akce uvnitř jedné z nejprestižnějších světových institucí mě vcelku překvapila. Ale tuším, že pro místní nejde o nic výjimečného. Evropský parlament je totiž malé město uvnitř velkého Bruselu, kde člověk sežene vše, co zrovna potřebuje, a kde se každý den koná nespočet různých akcí. Rapující europoslanci tak nikoho asi jen tak nezaskočí.

Během celé akce navíc bylo k dispozici výborné belgické pivo, a tak se i lidé oděni do těch nejdražších obleků a šatů proměnili ve velké fanoušky tohoto hudebního žánru. Vystoupení českých a slovenských zástupců jsem se bohužel nedočkal. Nechci nijak podcenit jejich hudební nadání, ale možná, že je to i dobře.

Naopak jsem ale na okamžik zahlédl předsedu Evropského parlamentu a horkého kandidáta na post nového předsedy Evropské komise Martina Schulze. Asi ho hudební vystoupení jeho kolegů rušilo při práci, a tak jim přišel vyhubovat. Nebo se prostě jen přišel pobavit na účet svých kolegů. Každopádně se dlouho nezdržel, tak jsem s ním nemohl rozebírat jednotlivá hudební vystoupení. Škoda. Snad budeme mít čas někdy příště, předsedo!

Tour de Parlament

Než celé hudební představení odstartovalo, vzal mě můj kamarád Gyula, toho času stážista v Evropském parlamentu, na krátkou prohlídku po celé budově. Do Evropského parlamentu se člověk přeci jenom nepodívá každý den, a tak jsem rád využil nabídnuté příležitosti. Výhled z nejvyššího patra budovy je opravdu spektakulární, a pokud všechny výtahy fungují tak, jak mají, rozhodně pracovníkům tamních kanceláří závidím.

Pozorovat panorámata Bruselu a západ slunce z ptačí perspektivy rozhodně stojí za to. Zaujal mě i výhled na Lucemburské náměstí, odkud Europarlament při každé návštěvě obdivuju. I když se jedná o poměrně rozlehlé náměstí, na němž je během čtvrtečních večerů takřka nemožné někoho najít, z té velké výšky to vypadá jako malé náměstíčko uprostřed vesnice. Inu zdání občas klame.

Nejfotografovanějším místem uvnitř parlamentu je pak bezpochyby místnost určená k plenárním zasedáním sedmisetipadesáti zvolených zástupců evropského lidu. I když tato místnost vypadá z televizních záběrů jako obrovská, ve skutečnosti jsem se sám sebe ptal, jak se sem zástupci osmadvaceti členských států vlastně mohou vtěsnat. Ale nějak to europoslanci zatím pokaždé zvládli.

Jinak se opravdu jedná o obrovskou budovu, v níž bych se díky svému orientačnímu nesmyslu asi dokázal jednoduše ztratit. Gyula mi ovšem tvrdí, že to není zas až tak složité. A jelikož je Maďar a má jako mateřský jazyk velice komplikovanou řeč, rozhodně mu nemůžu odporovat.

Čmelákův ráj

Čas v Belgii rozhodně neplyne rychlostí vánku, a tak se snažím svůj volný čas využít k co nejužitečnějším a nejzajímavějším dovednostem. Během nedělního slunného aprílového odpoledne jsem tak vyrazil na výlet do vesničky Groot Bijgaarden, ležící zhruba 20 minut jízdy vlakem z centra Bruselu. Každý rok na jaře se totiž areál místního hradu otevře všem milovníkům fauny a nabídne jim čtrnáct hektarů širokou a všemi možnými odstíny zabarvenou tapiserii.

Za 12 euro se tak ocitnete v hájenství více než jednoho milionu tulipánů, narcisů, hyacintů, růží, gerber, chryzantém, orchidejí a spousty dalších květin, jejichž jména už jsem od dob hodin přírodopisu na základní škole úspěšně zapomněl. A další tisíce květin jsou pak uvnitř míst k tomu určených, jelikož přímé venkovní sluníčko by mohlo zkrátit jejich život na dobu kratší, než by si zahradníci a zahradnice byli bývali přáli.

Většina květin má svůj původ v sousedním Holandsku, odkud se následně exportují do celého světa. Práce zahradníka v této malé zemi musí být vskutku naplňující. Kolik lidí totiž může říct, že výsledek jejich práce udělal radost tolika lidem (a obzvláště ženám), a vylepšil příbytky milionů obyvatel planety země? Možná že podobná povolání také existují, ale rozhodně jich nebude víc než prstů na ruce zasloužilého lesního dělníka po třiceti letech práce s pilami všeho druhu, jak by řekl klasik Jaromír Bosák.

Nejoblíbenějším místem všech návštěvníků hradního komplexu je záhon sytě rudých tulipánů, uspořádaných do tvaru srdce. Pokud si tu člověk neudělá na památku snímek, jako by v Groot Bijgaardenu vlastně ani nebyl. Ale byla by velká škoda se zaměřit pouze na tento monument, protože květin oděných do barev, o kterých se nesnilo ani těm nejpředstavivějším malířům, je tu opravdu přehršel.

Pokud bych se někdy v budoucím životě měl reinkarnovat ve čmeláka, přál bych si strávit svůj život právě tady. Určitě bych se tu měl jako prase v žitě. Čas tu navíc opravdu utíká rychlostí vichřice, a tak ani nevím, jak se mi podařilo mezi květinami strávit čtyři a půl hodiny, aniž bych se nudil. Rozhodně to byl ale dobře investovaný čas, neboť energie, kterou jsem tu nasál, mi v následujících pracovních dnech jistě přijde vhod.

Darovanému koni na zuby nekoukej

A na závěr jedno upozornění pro běžce. Pokud se totiž rozhodnete běhat v některém z bruselských parků, dávejte si pozor, kam šlapete. I když nebezpečí hrozí z trochu jiného zdroje, než byste asi čekali. Bruselané jsou totiž poměrně kultivovaní lidé a po svých čtyřnohých mazlíčcích důkladně uklízejí.

To samé už se ovšem nedá říci o policistech na koních, kteří v parku často hlídkují. Nerudovskou otázku "kam s ním" totiž nikterak neřeší, a tak při svých pravidelných běžeckých obchůzkách občas nedobrovolně absolvuji závod na 10 kilometrů s překážkami. Pozůstatky po koních jsou ale naštěstí na dálku celkem dobře viditelné, a to i pro krátkozraké osoby jako jsem já.

I tak ale doporučuji dávat velký pozor, kam zrovna šlapete. Pokud se totiž člověk kochá stále se více zelenajícími interiéry parku nebo obdivuje běžeckou výbavu kolegyň-běžkyň, mohl by se domů vrátit s nedobrovolným nákladem...