Tichá noc

„Tichá noc, přesvatá noc...“ Takto začíná jedna z nejkrásnějších vánočních koled vůbec. Tento rok to bude po sto devadesáté páté, kdy bude znít v desítkách jazyků uvnitř miliónů domků i bytů, kostelů i kaplí a v ten kouzelný podvečer narození Páně se rozzáří nejedna dětská tvář.

Jako malé děti jsme se vždy těšili hlavně na dárky. Celý den jsme se pilně vyhýbali spižírně či ledničce v naději, že večer nás poctí návštěvou zlaté prasátko. Zároveň nám vrtávalo hlavou, zda Ježíšek ví o tom rozbitém květináči a jestli tím pádem nenajdeme pod stromečkem “pouze“ teplý svetr a ponožky.  Jistou útěchou v takovém případě mohl být noční nájezd na cukroví, ukrývající se ve větévkách naší borovice.

Pak nastal čas usednout do školních lavic a vrhnout se do vzrušujícího světa čísel a písmen. Tou dobou se pomalu začaly šířit po třídě zvěsti. Nejprve s tím začal Marek ze zadní lavice. Následně své zkušenosti přidala i Lenička od naproti. Ale mnoho dítek si přesto vedlo svou, a tak každý rok stále přicházel ten malý klouček na tom obrázku, co maminka vždycky před Vánoci postaví na čestné místo.

Já osobně si nepamatuji, kdy pro mě přestal Ježíšek existovat. Snad to bylo při přestupu na gymnázium v deseti letech nebo možná ještě dříve. Nicméně Vánoce ztratily na jistý čas své kouzlo. Ve třinácti letech mi poprvé můj táta navrhl, abych s ním jel na půlnoční. Nebyl sice věřící, avšak v Čechách, potažmo i na Moravě a ve Slezku, se stále udržely tradice předků, byť ne jejich víra. Já odpověděl otázkou „Proč to, když se to jmenuje půlnoční, začíná už v pět?“ On se pouze usmál. Ke kostelu jsme přijeli dvacet minut předem, i přesto se nedalo dostat dále, než pár metrů od vchodu. Já si však našel cestičku a posadil se vedle staré paní na lavici. Mše začala a já opakoval vše, co dělala ta paní vedle mě. Pozorně jsem poslouchal ty pány vpředu, žádný přínos to však nemělo. Obřad skončil a já myslel stromek, na dárky od maminky, od tatínka. O rok později se to opakovalo. Byl jsem přeci téměř dospělý muž a dospělí lidé dodržují dospělé tradice, jako například tu hodinku v chrámu Božím každý rok.

Přišlo patnácté léto mého života. Našel jsem si ve vsi brigádu, tudíž se mne zmocnila touha příblížit se zase o krůček blíže k dospělosti. Nastala doba prvního nákupu dárku za své vlastní peníze bez přičinění rodičů. Rázným krokem jsem triumfálně nakráčel s pěti sty korunami do obchodu a začal vybírat. Po pěti hodinách jsem sklesle seděl venku na lavičce v mrazu, a to jenom s hrnečkem, sadou vojáčků a malou knížečkou. Dárků bylo jen pro polovinu rodiny! Vše jsem zabalil a schoval. Onen den se půlnoční konala ve stejný čas jako každý rok i kázání starého pana faráře se nezměnilo. Poprvé jsem si však jeho slova vzal k srdci. Má hanba z nedostatečného obdarování rodiny opadla a já si mohl v klidu užít krásný večer s rodinou. Další ho dne měl mši v našem kostelíku pan biskup a já ze zvědavosti přišel. Následovala chvilka překvapení, když jsem zjistil, že kostel je téměř prázdný a já si mohu bez problému sednout. Proč tedy vůbec lidé byli předešlého dne v tom kostele? Odpověď byla jednoduchá, neboť já sám bych mohl jít za příklad.

Tradice zůstává tradicí. Stačí sledovat videa z amerického Black Friday a člověku je hned jasné, že toto má od ducha Vánoc dosti daleko. U nás nákupní horečka nezachází do takových extrémů, ale na ulicích se objevuje více a více maskotů značky Coca-Cola, tudíž se zdá být pouze otázkou času, za jak dlouho to propukne i u nás. Kostely budou stále na Vánoce plné, ale rozhodně bude větší zájem o cenu nového Playstationu než o opravdový význam takzvaných svátku klidu a míru. Lidský život zrychluje a někteří lidé, ať kde o Čecha či Američana, raději zaplatí za pětichodovou večeři v restauraci v Praze, než aby v klidu, za pomoci celé rodiny připravili pár kousků kapra. A možná za pár let raději koupí postavičku veselého vousáče ze severního pólu než nějakého mimina narozeného ve chlévě před dvěma tisíci lety.

Tradice se však bude držet dále, neboť tak se to má dělat. Může být prázdná bez přínosu pro člověka, ale kde jinde vzít záminku pro volno v práci. Nastane přeci ta tichá noc, kdy všichni lidé jednou jedinkrát v roce chovají lásku k ostatním a konají dobré skutky. Nastane ta svatá noc, kdy všichni zpívají slávu Pánu, i když jen ze zvyku.

Jan Mašek