Mají skutečně muži raději květinářky, než-li Aleny?

V jednom nejmenovaném ženském časopise se objevil článek na věčné téma: „Proč muži chtějí méně úspěšné ženy“. Článek jsem očima jen přelétla a časopis odložila kamsi do zapomnění, kde ho jednoho dne našla moje sestra, toho času krátce po rozchodu... Hltala písmena, hloubala nad smyslem slov a nakonec zvedla oči v čistém prozření: „Nejsem květinářka!“

Abyste rozuměli.. článek pojednával o úspěšné právničce Aleně a lékaři Pavlovi, kteří měli na veřejnosti harmonický vztah, ale zdá se, že doma jim to až tak nekvetlo. A pak o květinářce, kterou Pavel vyměnil za Alenu a na Aleninu stálou plačtivou otázku: „proč?“, jí odpověděl, že dotyčná květinářka voní po květinách, má vždy byt jako klícku i bez služky, doma nosí růžový saténový župánek a ne sibiřky a tepláky, zpívá si a vždycky, ale opravdu vždycky má radost, když jí koupí on něco, co si ona ze svého platu nemůže dovolit a hlavně, HLAVNĚ je NĚŽNÁ!!!

Upozorňuji, že předem bylo v článku avizováno, že dotyčná květinářka není ani výrazně mladší, prsatější, či blonďatější.

Moje sestra je učitelka na střední škole. Může děti v pubertě učit NĚŽNÁ bytost, aniž by se skácela a den přežila bez větší újmy?? Opravdu chtějí muži něžná stvoření? Jako pořád? Tyhle otázky mi probíhaly hlavou, když jsem ráno stála pod sprchou..

Mým životem prošlo poměrně hodně mužů. Říkávám často, že někdo ty statistiky musí zvedat, navíc, s kým by byli všichni muži nevěrní, kdyby každá žena byla tak nesvolná jak tvrdí. Také to často nazývám hledáním, přeci jen, zní to lépe.

Není mi ani dvacet, ba dokonce už ani třicet, ale třicet šest a kromě statutu „vdova“ jsem měla na zadní straně občanky všechny „stavy“.Většina mých mužů byla starší než jsem já, ale bylo i pár výjimek opačným směrem, či věk srovnatelný. Prošla jsem skrz na skrz všemi společenskými třídami. Okouzleně jsem se dívala pod prsty elektrikáře, montujícího mi novou zásuvku, stejně jako jsem podávala ruku prezidentům po boku svého politického manžela, udiveně poslouchala o kompozici barev na plátně, rozebírala Tolstého vliv na ruskou literaturu či škubala a kuchala slepice a stříhala ovce. Chodila pěšky, jezdila v nejdražších autech. Prala montérky a vázala kravaty od Hermes a všechno z toho mělo něco do sebe.

Zvládám tři cizí jazyky výborně slovem i písmem, dvěma dalšími se domluvím běžně. Díky svým mužům jsem nakoukla pod pokličku spousty prací a zaměstnání, přesto jsem ta, která se na plný úvazek věnuje doma dětem. Jsem tedy Alena, nebo květinářka???

Je muž květinářkou okouzlen napořád, nebo je to tak, že ženská stránka věci, ta něžná, je fajn pouze v případě, že se nejedná o každodenní život?

Co když tohle všechno funguje na „principu ženských slz“? Na začátku jsou tak okouzlující, v novém muži vzbudí pocit, že vás chce, MUSÍ ochránit, a postupem času, užíváte-li této zbraně častěji, či odejde-li ono prvotní okouzlení ve vztahu, stávají se slzy obtěžujícím projevem něčeho, co muž považuje za němou (často i hlasitou) výčitku toho, co zase nezvládl. Je to také tak s něžností?

Okouzluje tato křehkost pouze v době prvotního nadšení a pobláznění a pro život bychom pak rádi někoho, kdo je schopen být sice občas květinářka, ale také je fajn, když dokáže vyměnit kolo, postavit stan, roztlačit auto, či pomoci odnést pytel cementu a vymalovat chodbu..? Nebo na všechny tyhle věci si vlastně mohou muži pozvat kámoše a jejich milá by měla zůstat něžnou osobou, která bude hltat každé jejich slovo a dávat jim najevo, že se stále nemůže vzpamatovat z toho, jak šťastnou osobou vlastně je, že s někým tak BÁJEČNÝM jako je dotyčný, může ona trávit svůj čas, či dokonce život?

Linda Kristiansen