Čas - nejcennější komodita

Zdá se mi, že žijeme v době, kdy nikdo nemá čas. Čas na nikoho, na nic. Tady samozřejmě začíná i konec času na sebe.

Byť bychom ten čas měli, tak ho už jen z principu nemáme a mozek okamžitě jakoukoli myšlenku kreativity a tvůrčí činnosti neguje. PROTOŽE PROSTĚ NA TO NENÍ ČAS!!! Hotovo dvacet.

Kde se tento nedostatek bere? Opravdu je času tak málo? Kdo nebo co nám ten čas bere? Všichni máme 24 hodin denně, 7 dní v týdnu, zhruba 30 dní v měsíci a 365 dní v roce  
a nějakého čtvrt dne k tomu.

Zamýšlím se nad takovou základní školou, kam musel chodit každý z nás. Kolik času nám tato povinná činnost zabrala a byla vůbec potřebná? Člověk strávil téměř 10 let v ústavu,  kde ho nenaučili ani základním životním hodnotám. Na to čas je? Proč se děti nevzdělávají v přírodě? Nejezdí do lesa? Jak je možné, že vrcholem celého školního roku po tom, co se děti především naučily, jak mají poslouchat a ctít autoritu učitele, vyrazí na třídenní výlet. Není to absurdní? Celých deset měsíců strávených především nad učivem a za odměnu tři dny volna.

Tady bych se zastavil! Nepřipomíná Vám to něco ve spojitosti s časem? Už ty malé děti musí pochopit, že není čas ztrácet čas. Tři dny výlet, ale předtím tomu předchází deset měsíců sezení v lavici a biflování se nesmyslů nazpaměť, které nikdy nebudou potřebovat. Není to tak trochu příprava na budoucí život? Budeš tvrdě makat a dostaneš za to pár dní dovolené. Tak to prostě v dnešním světě funguje.

Nevím jak Vy, ale mě osobně frustruje, když vím, že na něco mám předem vymezený čas. To mi evokuje další myšlenku ze základní školy. Můžete mi vysvětlit, proč by mělo být dítě známkované za to, jestli na čas vyšplhá na tyč, zaběhne nějaký úsek nebo na čas vypočítá určitý počet příkladů z matematiky nebo napíše sloh? Nevzniká už tady v každém z nás křeč  
a stres? Při větě „máte na to x minut, začínáme 3 2 1 teď“, mi stojí vlasy hrůzou.

Nepřemýšlí mozek hned trochu jinak? Pod tlakem? Tyto roky nadrilované opakující se myšlenkové pochody pak zabrání jakémukoli osobnímu rozvoji a splnění si jakéhokoli přání. Myslím, že už teď určitě víte, kam směřuji. Protože na to přece a jednoduše nemáme čas. To nejcennější, co v životě máme. Máme chytré telefony, auta, domy, ale nemáme ten ČAS, který jako jediný si za všechny peníze světa nemůžeme koupit. Čas na blízké, na pravé kamarády, na svoji lásku, na koníčky. Čas na to zastavit se, zhluboka se nadechnout a udělat to, co chci jen já.

Už na základní škole bylo jasně dáno a řečeno, že na vše máme pouze omezený čas. Já říkám, máme neomezeně spoustu času na cokoli, co jen nás napadne. Stačí se rozhodnout  
a změnit to právě teď. Ovšem takové rozhodnutí není jen tak. Každý si musí sám odpovědět, co přesně chce a co za to je schopný obětovat. Člověk pak náhle zjistí, že svou nejcennější komoditu, kterou má, ztrácí v práci, která ho nenaplňuje, s partnerem, kterého nemiluje nebo s pseudokamarády, na které není spolehnutí.

Závěrem této úvahy mám na Vás, čtenáři, jednu prosbu. Zastavme se, zavřeme oči  
a udělejme si čas jen na své myšlenky a přání. Plňme si své sny a žijme svůj život naplno. Nakládejme se svým časem tak jako s tím nejcennějším pokladem, co v životě máme. Protože ten stejně jako náš život máme k dispozici pouze jen na určitou dobu.

Lukáš Vénos