Islamizace vs globalizace

V roce 1978 byl Írán již přes 1300 let islámskou zemí. Právě mu vládl režim Muhammada Rézy Pahlávího. 

Tento režim, ač nedemokratický, vystupoval spíše prozápadně a programem tzv. bílé revoluce sekularizoval a modernizoval společnost dle západního vzoru - vše s cílem proměnit zaostalý Írán ve světovou velmoc a obnovit tak odkaz Perské říše. Jeho sekularizující reformy, zahrnující například volební právo a vzdělaní pro ženy, omezení zahalování obličeje, nebo nahrazení počátečního data íránského kalendáře (do té doby standartně hidžry) rokem narození Kýra Velikého (zakladatel Perské říše), se setkaly s tvrdým odporem islámských duchovních, v čele s Rúholláhem Chomejním, kteří měli velký vliv na miliony íránských rolníků. Pro obyčejného rolníka znamenaly reformy ztrátu jistot v životě a nevyhnutelnou změnu způsobu života, jaký trval v Íránu po staletí. A tak se na přelomu let 1978 a 1979 stal íránský rolník prvním bojovníkem „islámské reakce“ proti westernizaci, když svrhl Pahlavího režim a nastolil Islámskou republiku.

Podobný scénář probíhal v Afghánistánu. Po puči podporovaném sovětskou KGB v roce 1978 se ujala moci prosovětská Lidově-demokratická strana, která prosazovala reformy socialistického rázu, jež se samozřejmě neslučovaly s místními tradicemi a zvyky. Proti reformám nepopulární vlády se zvedla vlna „reakčního“ odporu mudžáhidů, která v následné občanské válce a sovětské intervenci vyústila i ve vytvoření Al-Káidy a hnutí Tálibán.

S nástupem globalizace ve 21. století (zejména díky „zkrácení vzdáleností") se proces již zmíněné westernizace, ať už chtěný, či nechtěný, značně zrychlil. To je nejlépe viditelné zvláště v zemích, které si dosud uchovávaly své místní tradice. Co je tedy vlastně globalizace a do jaké míry je propojená s westernizací? Její výstižnou definici podal R. Robertson: „Stlačování světa a stále sílící vědomí světa jako jednoho celku”, přičemž mezi její hlavní aspekty patří mezinárodní obchod, pohyb investic a kapitálu, migrace osob a šíření znalostí.

Všechny tyto aspekty jsou do velké míry produktem euroatlantické civilizace (počátky již za Římské říše, plný rozkvět pak během 19.století). Samotnou globalizaci tedy můžeme považovat za evropský vynález. Globalizaci ale nevyhnutelně provází i kulturní výměna a to zejména v podobě šíření západních myšlenek a způsobu života. Místní zvyky jsou postupně a přirozeným procesem nahrazeny euroatlantickými. A to z jednoduchého důvodu - je to ekonomicky výhodné a život zjednodušující. Ve většině zemí mezinárodního společenství je tento proces již velmi daleko. Kdo by si byl v 19. století představil, že budou v Japonsku slavit Vánoce. S globalizací tedy nevyhnutelně přichází i westernizace.

Proces se nevyhýbá ani zemím s islámem jako převažujícím náboženstvím, ač právě v nich se zdá být souboj místní kultury s westernizací nejtěžší. Jako příklad probíhající westernizace lze uvést státy Arabského poloostrova - v Arabských emirátech už není haram (dle většiny islámských teologů) poslouchat hudbu a tančit. V Dubaji, stejně jako v Rijádu, se dokonce otevřel moderní operní dům. Do Ománu jezdí pravidelně koncertovat evropské orchestry. Všude po Arábii se otevírají nákupní centra dle amerického vzoru. V Kataru se bude pořádat mistrovství světa ve fotbale. V televizi běží nejnovější Hollywoodské filmy. Kolem dálnic visí na billboardech místní krásky lákající k nákupu zkrášlujících prostředků. Probíhá (ač pomalu) proces zrovnoprávnění žen, atd. Nám se tyto věci mohou zdát normální, ale k pochopení situace je naprosto klíčové si uvědomit, že pro místní ani zdaleka normální nejsou!  Proces je   zvláště ve velkých městech tak daleko, že člověk na mnoha místech téměř nepozná, zda se ještě nachází v arabském světě, nebo zda se ocitl v USA!

Jaké možnosti má tedy dnes vedení převážně muslimské země (jelikož v nich je proces v nejranějším stadiu), které odmítá „plíživou globalizaci” a bojuje za „zachování své kultury”? Země může globalizaci přijmout a podporovat ji. To je ovšem v konzervativním islámském světě, ve kterém mají stále ještě velké slovo duchovní, kteří se samozřejmě bojí o svou pozici v sekularizovaném státu západního typu, značně nepravděpodobné. Druhá možnost je snaha o zachování „statu quo”. Tu můžeme vidět právě u Arabských emirátů, které například sice disponují zákony na „zachování dobrých mravů”, ovšem v praxi jsou většinou vymáhány jen na udání pobouřeného občana. Šejk a Emírové musí navenek vystupovat jako „ochránci tradic”, v praxi si ale až příliš dobře uvědomují nejen ekonomické výhody globalizace. Poslední cestou je zem uzavřít a uchránit její kulturu za každou cenu.

Ať už se však země postaví ke globalizaci jakkoliv, bude její vliv pravděpodobně destabilizující. Je-li vláda příliš vstřícná k západním vlivům, hrozí povstání „islámské reakce” (Pahlávího Írán, Afghánistán), je-li země uzavřená, hrozí celkové zaostávání za zbytkem světa (dnešní Írán) a nespokojenost obyvatelstva z tohoto důvodu.

Nejkomplexnějším nebezpečím pak procházejí (většinou autokratické) režimy, které se snaží balancovat uprostřed pomyslné páky. Těm totiž při sebemenším záchvěvu (špatná úroda, neuvážená reakce bezpečnostních složek, ekonomická stagnace,…) hrozí jak povstání fundamentalistů, tak protesty liberálů, dožadujících se rychlejšího dohánění západu (Sýrie, Libye, Egypt). Nastalý chaos pak vede k ještě větší radikalizaci zuboženého obyvatelstva a tím paradoxně k další destabilizaci.

Jestliže z chaosu vyjde vítězně původní vláda nebo liberálové, první věc, kterou bude muset vítězná strana zařídit, bude obnova země. Ta je ovšem naprosto nepředstavitelná bez zahraniční pomoci a investic, které budou z velké části pocházet z vyspělých zemí, které již procesem globalizace prošly (USA, EU, Rusko, Čína). To nutně povede k větší otevřenosti zničené země k alespoň některým z těchto zemí a tudíž i ke globalizaci jako takové.

Pokud zvítězí fundamentalisté, dá se očekávat stagnace již tak zbídačené země a vláda teroru (jež je za dané situace k udržení pořádku nutná), kterou mezinárodní společenství  nepřipustí a bude se snažit přispět k jejímu konci (pokud režim nepadne sám). V případě vítězství fundamentalistů mírovou cestou (tedy bez zbídačené země jako startovací pozice)  můžeme nalézt analogický případ právě v dnešním Íránu. Vývoj zamrzne a země se bude potýkat s ekonomickými potížemi, což zemi pod tlakem protestů a stávek nakonec donutí globalizaci pomalu přijímat (milionové protesty Íránců v roce 2009 jistě přispěly k uzavření jaderné dohody v roce 2015) .

Je tedy vůbec možné ubránit „islámskou kulturu” se vším, co k ní naprostou většinu její existence neodmyslitelně patřilo (šaría, nesekularizovaný státní aparát, náboženské zvyky) proti tak zjevné efektivitě a nevyhnutelnosti westernizace? Co z islámské kultury po dokončení procesu zbude? Co zbylo z té japonské?

Přiznám se, že v tomto kontextu mi zní náš „český problém” s několika desítkami Arabů v Teplicích „ohrožujících naši kulturu” poněkud směšně. I problém „čtvrtí pouze pro muslimy” a porodnosti  první generace muslimských přistěhovalců v Západní Evropě bledne v porovnání s osudem Středního východu, kde nyní čelí postupné a nevyhnutelné ztrátě většiny své identity.

Zdeněk Pazourek