Štěně na sněhu

Tohle bude seriál na dlouhé roky. Jeho průběh asi zná každý, kdo má doma nějakou tu chlupatou, slintající a štěkající potvoru...

14. října 2009

Za oknem padal sníh. Letos první. A padal vytrvale. Za několik hodin pokryl domy i ulice, a celé město, včetně naší čtvrti, se pomalu utopilo do bílého mokrého fujtajblu, protože první sníh je vždy jen bílý mokrý fujtabl, který za chvíli roztaje.

Hafištěk, nic zlého netuše, spokojeně poskakoval ze schodů až do přízemí. Tradičně se mi prorval mezi nohama až úplně těsně ke dveřím, ty se otevřely, a... rovnou na špičku čumáku mu přistála obrovská, velká, bílá, studená a mokrá vločka.

Pesan vytřeštil oči, a překvapeně zabrzdil zadkem o chodník. V zápětí vytřeštil oči ještě víc, postavil ocas i uši do pozoru a vystřelil z chodníku do luftu jak Sojuz z Bajkonuru. Tam nabral dalších nejmíň sto vloček, a poslušen zákonů přírody sebou ve směru gravitace šlehnul zpět do té bílé břečky.

Chvíli zkoprněle ležel bez hnutí a hleděl na to bílé dopuštění s výrazem tygra, který dostal k večeři mísu halušek. Pak vystřelil znovu do luftu, a kdyby uměl mluvit, dalo by se to popsat asi následovně:

"Tý jo. Fákt hustý! Vono se v tom dá hrabat! A vono to v hubě taje! Hele, vono to klouže! Sakra, vono to fakt klouže! Jé, já tu zatáčku vybral! Sem fakt dobrééééj! Kruci! Ne, do sloupu ne! Kruci, kde to má brzdu!? Jau! Jau! Kruci! Jau! Nemá to brzdu..."

Po hodině domů dorazila obrovská koule ze sněhu, bahna a slintanců zpevněná chlupy. Za nadšeného páníčkova řevu se vrhla doprostřed obýváku a tam se během vteřiny proměnila zpět v krásné a roztomilé štěně. A my ten sajrajt uklízeli další dvě hodiny...