Pacifista ve vojenském táboře

Tohle bude seriál na dlouhé roky. Jeho průběh asi zná každý, kdo má doma nějakou tu chlupatou, slintající a štěkající potvoru...

23. října 2009

Vždy jsem se považoval za humanistu a pacifistu. Nůž jsem měl maximálně na sardinky, a těm jsem těžko mohl způsobit nějakou újmu na zdraví, jelikož byly dávno v konzervě. O vlastnictví jiných militantních hraček ani nemluvě. Jenže člověk míní, a čas leccos změní. 

Dřív jsem například, coby typická kancelářská krysa, chodil všude v civilu. Víkendové montérky či jiné typy volnočasových vohozů mě jednoduše míjely. Ale teď máme štěně. Psa. Berryho. Borderkolii. Šílenou černobílou chlupatou neřízenou střelu, která dokáže jakoukoliv oděvní součást proměnit za dvě vteřiny na kouli bahna.

Takže jsa poučen událostmi a poslušen instinktu,  zagooglil jsem na netu, a koupil od švýcarské armády sadu vyřazeného bojového oděvu, neb vševojskový ochranný plášť prý vydrží i podmínky válečného pole. Což v podstatě odpovídá jedné krátké procházce s Berdošem.

O týden později na mně doma ze zrcadla koukal nějakej divnej chlap. Celej zelenohnědej, ruce vražený zarputile hluboko do kapes, na levý noze mastnej flek od Maschinengewehru a v ksichtě výraz dost slušně nasupenýho žoldnéře kterej nedostal vejplatu.

Pes naopak bleskově pochopil. Ta strakatá věc, které militantní Švýcar poeticky říká Kampfanzug, = jdeme ven. Nadšeně poskakoval kolem a s ještě větším zaujetím slintal na tu olejovou skvrnu od samopalu.

Záhy jsem ale i já pochopil výhody bojového oděvu. Vyšel jsem z domu a nikdo si mně nevšiml. Fakt nikdo. Byl jsem úplný vzduch. Kdybych měl nové sako od Versaceho, sousedka to už vypráví o blok vedle, a do večera to ví i v sousední vesnici. Ale tentokrát nic. Poprvé v životě jsem dokonale splynul s okolím.

Cestou na cvičák jsme s Berrym potkali další dva týpky ve výstroji německého Bundeswehru, čtyři zástupce české odnože US Army, pak jednoho zapomenutého příslušníka Wehrmachtu a někoho, koho bych odhadnul na laosského džunglového průzkumníka. Z toho se ale nakonec vyklubal vietnamský majitel nedaleké večerky.

Berdoš, zjevně šťasten, že se mi do všech těch kapes konečně vejde aport, frisbee, piškoty, stopovačka, vodítko, jeho oblíbená kost, pytlíky na hovna i baterka na jejich vyhledávání za podmínek snížené viditelnosti, hopsal dál nadšeně kolem, a co chvíli mi dával najevo, že teď konečně se ze mně stal právoplatný majitel psa.

Od té doby se třikrát týdně měním v zombie. Obléknu na sebe novou kůži a vyrážím do boje. Humanismus je úpadkový směr myšlení! Stojím na cvičáku, psa po boku a nadšeně pochoduji. Vlevóó v bok! Čeléém vzad! Bývalý lampasák, později policajt, dnes pedagog ve věznici, na nás štěká rozkazy a já se tetelím blahem že jsme zvládli udržet formaci. Čert vem pacifisty! Pokluséém vklus! Příště si koupím ještě většího, zubatějšího a zlejšího psa! Zastavit stáát! A dva psy! Lehni! Ne, tři psy! Sedni! A další maskáče! A letadlo! A tank! A granáty! A… pak už zmagořím úplně…