Naš pes je haviř

Tohle bude seriál na dlouhé roky. Jeho průběh asi zná každý, kdo má doma nějakou tu chlupatou, slintající a štěkající potvoru...

12. července 2009

Naš pes je haviř. Jak je na porubu, nevi kdy ostať. Od zadku mu letaji gejziry jak v těch Varach co tam jezdi sami Rusi, a držku ma černu jak by rubal na  antracitu. Vydrži fedrovat, že by se mohl prorubat do Šlonsky za babama, ale pač je pes, asi to v tom nebudě. 

Včera chvili dělal panelkros cestu na zahradu. Tam se prokopal durch piskoviště. Moja roba řvala jak pichla sviňa. Pes byl nasraty a šel spat. Kurňa, už ani pořadnu fachu tu nigdo neoceni. 

14. července 2009

Kolegyně Jiřina si koupila jack russel teriéra. Je to takový malý bílý pes na klíček, který vypadá jako by na něj někdo převrhnul plechovku s hnědou barvou. Když je natažený, skáče a lítá jako praštěnej. Když je přetažený, tak spí. 

Larry, jak se ta malá skákací věc jmenuje, je o týden mladší než náš pes. A prý je i velmi inteligentní. Ve věku devíti týdnů totiž umí reagovat na povely sedni, lehni, i zůstaň. 

Nevím, co dělá Jiřina s Larrym, ale náš pes přibíhá výhradně na zašustění pytlíkem s piškoty. Naopak výrazy jako "zůstaň" nebo "k noze" okázale ignoruje, a všechny pokusy o změnu se míjí účinkem. 

Žena se to pokouší vysvětlit medicínskou teorií o selektivní hluchotě. Podle ní náš pes vnímá pouze omezený okruh výrazů, jako je dobrotka, žrádlo, drbat, hodnej nebo jdeme ven, zatímco ostatní slova se v důsledku nevhodné akustické skladby zaklíní už na okraji zvukovodu.  

Myslím si o tom své, ale v principu to stejně nic neřeší. Prostě dál na psa volám "blbče pocém," a uklidňuji se, že z něj roste skutečná osobnost. Konec konců, on sám si to o sobě myslí už dávno. 

15. července 2009

V době kdy mi bylo nějakých 17 let se nám po zahradě proháněla černá obluda s hubou zvící lžíce bagru. Jmenovala se Don. Jejím hlavním úkolem bylo sežrat listonoše, elektrikáře, plynaře, sousedku, veterináře a všechny menšinové spoluobčany bez ohledu na to, jaká práva jim zaručuje ústava. 

Co nesežrala, aspoň oslintala. Konec konců, mohla si to dovolit. Německá doga s 90 kilogramy živé váhy není čumáčkem, se kterým se o takových věcech diskutuje. A pan pes si toho byl zatraceně dobře vědom. 

Ačkoliv Don hrůzu naháněl i bez přídomku Baskervile, ve skutečnosti to byl kultivovaný dobrák, jehož jedinou starostí byla péče o lidskou smečku, která mu byla na tomto světě tím nejvyšším psím šéfem přidělena. Moje mladší sestry tak na něm jezdily jako na koni, zatímco já u něj přespával cestou z hospody když se mi občas nepodařilo najít všechny schody. 

Ale to všechno už je dávno. Dnes je pan pes v psím nebi, odkud se občas starostlivě dívá na tu divnou chlupatou věc která nám potrhle lítá po obýváku. Nevím, co si v duchu říká on, ale mně tak napadá, že se asi ještě máme na co těšit... 

16. července 2009

První milostné vzplanutí našeho psa přišlo nečekaně rychle. Sousedům hárá fenka bišonka. Když ji potkal první den, opatrně k ní z bezpečně vzdálenosti natahoval čumák a při jejím prvním pohybu se rychle schoval za moji nohu. Druhý den si chtěl hrát. Třetí den zmateně očichával svou novou přítelkyni a zjevně nevěděl co si o tom má myslet. Čtvrtý den se s ní rozhodl mít štěňata. Panáček se s tím rozhodně nemazlí...