Čisté radosti mého života

Tohle bude seriál na dlouhé roky. Jeho průběh asi zná každý, kdo má doma nějakou tu chlupatou, slintající a štěkající potvoru...

25. prosince 2009
Nikdy jsem neměl rád optimistické knihy. Já vím, jen díky nim si značná část lidstva udržuje si aspoň zdání normality, ale mně tento žánr nikdy moc neseděl. Už jako dítě jsem nesnášel matku, když mi vnucovala své nadšení z MacDonaldové, a porevoluční Fulghumovská mánie mně naplňovala doslova děsem. Snesl jsem, a vlastně snáším dodnes, maximálně hořko sladko kyselého Saroyana, ačkoliv i ten to s tím veselým světem na můj vkus někdy taky přehání.

Bože, říkal jsem si. Jak tohle někdo může číst? Vždyť je to úplně mimo realitu! Místo toho jsem se utápěl v rozervaných Dostojevského ruských duších. Ty jsem pak prokládal notnými dávkami sci-fi, jelikož mi krvelační příslušníci mimozemských civilizací a časoprostorová smyčka připadali reálnější, než láskyplný pohled unitářského pastora na to, co vše se naučil v mateřské školce.

Zřejmě někdy v těchto letech vznikla má přísaha, že se nikdy neuchýlím k psaní o psech, dětech a dalších laciných tématech, oblažujících lidská srdce lehkostí, a tvář úsměvem. Na konci mých povídek to proto většinou končilo blbě. Hlavní hrdina, v tom lepším případě, mířil na doživotní pobyt do blázince, v tom horším si rovnou prostřelil hlavu a ještě tento akt stihl proměnit v umělecké dílo.

Neboj, až budeš mít děti, to se změní, tvrdil mi tehdy někdo, a já si říkal, že má třeba pravdu, protože do té doby jsem znal jen bigbít, hospody, a teoretickou i praktickou část výrobního procesu malejch člověků, ale doma jsem zatím žádného nechoval.

To se o pár let později změnilo. Narodila se mi dcera. A skoro to vypadalo, že ten někdo tehdy měl pravdu. Což jsem si ale myslel jen do té doby, než mi dcera zamířila do puberty. Tehdy jsem poprvé pochopil, že Herodes určitě věděl o dětech mnohem víc, než se obecně traduje.

A pak naše dítě dostalo za vysvědčení psa. No, kdyby psa. Je spousta psů, o kterých bych si myslel, že jsou celkem fajn. Třeba retriever. Má rád gauč. Já taky. Nebo labrador. Má rád gauč. A já přece taky! Jenže tohle byla borderkolie. Středně velká, černobílá, chlupatá, hyperaktivní továrna na vymýšlení blbostí.

Nikdy jsem neměl rád optimistické příběhy, ale ten vůl chlupatej, dámy prominou ale to se jinak říci nedá, je tak nějak od přírody nakažlivej. Jinak si totiž neumím vysvětlit, že v tomhle seriálu ještě nikdo neskončil v blázinci, a dokonce si ani neprostřelil hlavu.

Pravda, já osobně jsem k tomu měl v některých chvílích hodně blízko. Přinejmenším k tomu prvnímu. Ale zatím odolávám. Například když nám na Štědrý den pes sežral půlku krůty. Druhý den ráno pozvracel a posral celý obývák. Takže na Boží hod v sedm hodin ráno se má žena brodila uprostřed toho všeho s kbelíkem a hadrem v ruce. Kolem nadšeně běhal pes uchvácený ideou, že si s ním konečně někdo bude hrát, a naše dítě, v růžové noční košili, tančilo valčík mezi hovny, zpívajíc fekální variace na klasické melodie.

Sečteno podtrženo, posledních šest měsíců soužití s šíleným borderákem mě přesvědčilo. Na světě je tu a tam pár důvodů k optimismu. A když ne k optimismu, tak aspoň k čisté radosti.