To místo je moje

Ve vozové soupravě metra ve které je více než polovina míst volná jede mladý muž, ne starší 20 let. Sedí na místě u okénka směrem k nástupišti. Metro zastavuje ve stanici. Dveřmi vstoupí vzpřímený muž, řekl bych něco přes padesát let, a namíří si to k našemu mladému muži. Zastaví se u něho, chvíli nad ním jen tak stojí a probodává ho očima. Poté začne šátrat v kapse bundy, ze které po chvilce vyndá ruku a v ní drží nějakou legitimaci, kterou strčí mladíkovi před tvář říkajíce: "To místo je moje mladej." Chvilka ticha. Náhle mladík zvučným hlasem promluví: "Pane, ta Vaše pernamentka co mi tady strkáte pod nos je ale jenom na stání, já mám lístek k sedění." Starší muž začal velice sprostě nadávat, ale na mladíkovo místo si nesedl, to bylo obsazené.

V první chvilce jsem se musel v duchu smát, pak jsem si všiml že starší muž drží v ruce průkaz ZTP. Bylo mi pak spíše do pláče. Jenže ne z onoho mladého muže, ale z držitele průkazu ZTP!

Vzhledem k tomu, že ve voze bylo několik volných míst a starší muž netrpěl žádnou zjevnou pohybovou vadou, neviděl jsem jediný důvod proč si nemohl sednou jinam. Na druhou stranu má jako držitel průkazu ZTP nárok na to, aby mohl sedět na místě nejblíže u dveří. V tom bych taky neviděl problém, stačilo totiž jediné. Aby k mladému muži přišel, pozdravil a slušně požádal o uvolnění místa. Vše by pak bylo v úplně jiné rovině. Pokud by mladík místo neuvolnil, jistě by ho za to odsoudila polovina vozu. 

Když se pohybuji prostředky městské veřejné dopravy, není o podobné historky nouze. Lze se z nich poučit, pobavit se jimi, nebo se stát hlavním aktérem. Každému dle libosti. Mým závěrem je to, že i když je někdo držitelem nějakého toho průkazu, neznamená to, že se musí chovat jako hulvát a nevychovanec. Když se tak chová, já se z něho na zadek neposadím. Na hrubý pytel, hrubá záplata.