Zpravodajství českých deníků a televizí je už několik týdnu a měsíců plněno mediálně vděčným tématem boje lékařů proti ministru zdravotnictví Hegerovi a obecně vzato celému principu financování lékařských mezd po roce 1989. Diskuse na téma, zda ustoupit tlaku lékařů či nikoliv, v poslední době hýbe celým státem. Jde o další zbytečnou a emocemi vyhrocenou polarizaci společnosti ve chvíli, kdy bychom vzhledem k nadcházejícím reformám vládnoucí koalice měli spíše držet při sobě a navzájem si napříč společenským spektrem pomáhat.
Častým argumentem proti lékařům je domnělé vydíraní z jejich strany. Takto však zbytečně celý problém zjednodušujeme a subjektivně posuzujeme celý problém z černobílé perspektivy. Zdravotnický personál má bezesporu, stejně jako učitelé, nezastupitelnou pozici v rámci zaměstnanecké struktury našeho státu. Tím samozřejmě nechci snižovat význam jiných zaměstnání, jak ale příznačně často říkají lékaři a učitelé, existují na světě dvě věci, jež jsou důležitější než peníze – zdraví a vzdělání. Tito lidé od roku 1989 za směšný peníz poskytují naší republice tyto služby a dnes se jedna část zcela oprávněně hlásí o neoddiskutovatelné právo na adekvátní platové ohodnocení. Na tom není nic špatného.
Jiná věc je forma. Lékaři zvolili nešťastnou variantu zcela průhledné taktiky ve stylu „nejlepší obranou je útok“. Požadují markantní zvýšení platů nestandardní cestou podání výpovědí a tím vystavují české zdravotnictví bezprecedentní hrozbě nedostatku zdravotnického personálu. Hlavní chybou, kterou lékaři udělali, je skutečnost, že se nedokázali před touto akcí domluvit s dalšími složkami lékařství, tím pádem v plné nahotě ukázali, že se cítí být něčím víc, než například zdravotní sestry a další pomocný personál. Tím si nepochybně uškodili a obrátili proti sobě potenciální spojence.
To nejhorší je však dnes za námi. Ukázalo se, že nekompromisní přístup současného ministra zdravotnictví za TOP 09 Leoše Hegera byl také pouze maskou, se kterou se v počátcích krize snažil zastrašit lékaře. Dnes obě znesvářené strany jednají, mnoho výpovědí bylo staženo a zdá se, že krizi bude možné zažehnat.
Nejdůležitější ze všeho je však usmíření veřejnosti s lékaři. Pouze oboustranná úcta a důvěra může českému zdravotnictví pomoci i nadále překonávat krize, kterých je po úřadování celé řady předchozích ministrů na obzoru ještě mnoho. Musíme lékařům důvěřovat, že své povolání nevykonávají kvůli tomu, že se jedná o zlatý důl (když navíc v české kotlině bude toto označení ještě dlouhou dobu platit za humorné), ale kvůli jejich upřímné snaze pomáhat, a to nikoliv v zahraničí, ale zde, v České republice. Lékaři naopak musí konečně pochopit, že veřejnost není a priori zaujatá proti lékařům a nepřeje jim dostatečné platové ohodnocení, ale pouze požaduje férové vyjednávání z obou stran a trpělivost ze strany zdravotníků.
My všichni, ať už názorově příslušíme spíše levici či spíše pravici, se musíme zamyslet nad tím, jakým způsobem šetrně vyřešit zapeklitou situaci, do které se postupně od roku 1989 české zdravotnictví dostalo. Pravice musí pochopit, že cesta nevede stagnací lékařských platů a věčným zvyšováním spoluúčasti pacientů, levice naopak musí přistoupit na fakt, že určitá míra spoluúčasti je zcela nezbytná a platy lékařů musí nějakým způsobem reflektovat mzdovou politiku ve vztahu státu k jeho zaměstnancům.
Jedině pak si můžeme všichni podat ruce a společně usilovat o kýženou změnu v českém zdravotnictví.
