CETA chtěla více času a veřejnou debatu

Asi největším tématem právě končícího plenárního zasedání Evropského parlamentu bylo schválení obchodní dohody mezi Evropskou unií a Kanadou, které vyvolalo řadu kontroverzí.

Obě strany udržují dlouhodobě velmi dobré obchodní a politické vztahy. Jejich historie se začala vyvíjet již roku 1959, kdy došlo k akreditaci kanadského velvyslance u Evropského hospodářského společenství. Mezníkem pak bylo podepsání Rámcové dohody o obchodní a hospodářské spolupráci v roce 1976, jejímž cílem byla podpora vzájemné obchodní výměny. Následovalo pak mnoho dalších dokumentů, které rozvíjí spolupráci v konkrétních oblastech. Co mají společného je, že obě strany se hlásí k společným hodnotám a mají velmi blízké zájmy, což je pro rozvoj vzájemných vztahů velmi důležité. To jsem také opakovaně zdůrazňoval, jako stínový zpravodaj zprávy o Strategickém partnerství mezi EU a Kanadou, která byla ve stínu CETA přijata a které usiluje o prohloubení spolupráce zejména v takových otázkách jako je ochrana klimatu a životního prostředí, prevence terorismu, bezpečnost, mezinárodní rozvojová agenda, spolupráce vědeckých institucí nebo mezilidské kontakty. Všechno jsou to oblasti, ve kterých obě strany mají velmi podobné pozice.

Nicméně jednání o strategickém partnerství bylo věnováno v porovnání s novou obchodní dohodou minimum pozornosti. A právě s výsledkem debaty o podobě obchodní dohody CETA, kterou schválil Evropský parlament, nejsem nijak zvlášť spokojen. Smlouvám typu CETA by totiž měla nejdříve předcházet široká veřejná debata, která v tomto případě zcela chyběla. Ačkoliv byl dostatek času, vše se odehrávalo za zavřenými dveřmi. Takový postup považuji za chybný, zejména když se jedná o takto citlivou změnu ve vzájemných vztazích. Právě proto je schválený návrh dohody CETA podle mě nevyhovující a hlasoval jsem proti jeho přijetí. A nebyl jsem jediný. Také výbor pro zaměstnanost a sociální věci Evropského parlamentu dohodu odmítl, protože neobsahuje žádná konkrétní opatření na podporu malých a středních podniků, na ochranu práv zaměstnanců nebo záruky, že nedojde k podkopávání evropských standardů v oblasti ochrany životního prostředí, zdraví občanů a podobně. V případě malých a středních podniků, kterých je v členských zemích EU přes dvacet milionů a kteří tvoří jádro našeho hospodářství, je otázka nakolik pro ně bude dohoda výhodná.  Pouze třetina z jejich celkového počtu vyváží mimo EU. V liberalizovaném prostředí vytvořeném CETA budou právě tyto podniky vystaveny značné konkurenci ze strany velkých nadnárodních společností, kterým se do rukou dostane příliš velká moc.

Díky iniciativě sociálně demokratické skupiny v Evropském parlamentu se podařilo nahradit původní dohodu o sporech mezi investory a státy, známou jako ISDS, arbitrážní doložkou ICS, která je značně lepší, ovšem i přesto stále hrozí možné ohrožení demokratičnosti soudního systému. Korporace podle ní totiž mohou žalovat stát, který se rozhodne regulovat jejich podnikání. Smlouva samozřejmě umožňuje jednotlivým státům se u arbitráže odvolat, ale finanční náklady za odvolací řízení nesou právě státy. V minulosti jsme byli svědky několika takových arbitráží, kdy nadnárodní korporace vyhrávaly nad státy. Před pár lety tabákový koncern Phillip Morris žaloval Nový Zéland za umístění obrázků zničených plic na krabičky od cigaret. Ale nemusíme ani chodit za hranice, u nás máme také  známý případ, kdy mediální magnát Ronald Lauder žaloval Českou republiku, že neochránila jeho investice v případě televize NOVA. Čeští daňoví poplatníci zaplatili víc než deset miliard korun. Navíc je potřeba zdůraznit, že Česká republika patří k nejžalovanějším státům vůbec.

Nesmíme také zapomínat, že Kanada bude mít vždy nadstandardní vztahy se Spojenými státy a Commonwealthem. Není možné pod vlivem Brexitu a vítězství Donalda Trumpa opustit pragmatický přístup při vyjednávání mezinárodních smluv. Současná kanadská reprezentace nám může být hodnotově blízká, ale na pouze na sympatiích není možné stavět dlouhodobé obchodní a politické vztahy s ní. Neměli bychom připustit, aby se k přistupovalo s dvojím metrem k jednáním o rozvoji vzájemného obchodu mezi Unií a Kanadou a mezi Unií a ostatními partnery. Jestliže kritizujeme TTIP a další smlouvy za to, že byly špatně vyjednány a že jsou netransparentní, stejně tak jsme měli přistupovat k CETA. Otevřenější a demokratičtější vyjednávací proces by lépe zohlednil obavy občanů z další liberalizace mezinárodního obchodu, asi by také vedl k jinému nastavení ochrany investorů nebo zajištění zájmů a práv pracujících. Možné ohrožení práv pracujících, sociálních jistot, zhoršení kvality potravin nebo životního prostředí nelze vyvážit pouhým zvýšením obchodní výměny.

Neznamená to, že by Evropská unie neměla uzavírat nové obchodní dohody s klíčovými státy jako je právě Kanada. Ale myslím si, že je lepší věnovat vyjednávání více času, vést k nim otevřenou veřejnou debatu vycházející z přístupu ke kvalitním, relevantním informacím, než unáhleně pod tlakem okolností uzavírat špatné dohody. Přál jsem si CETU, která by byla založena na férovém přístupu k výhodám ze vzájemného obchodu, respektovala by cíle udržitelného rozvoje a byla prospěšná především lidem, ne korporacím. To se bohužel nestalo. Nicméně s Kanadou vedeme velmi intenzivní dialog, takže věřím, že budeme schopni případné negativní dopady CETA vyvážit lepší spoluprací v celé řadě oblastí zahrnutých do strategického partnerství.