Státní dluh: mít, či nemít? A co s ním?

Evropská komise vyšetřuje Česko kvůli státnímu dluhu. Schodek rozpočtu má totiž v České republice dosáhnout až 163 miliard Kč, tedy zhruba 5,3% HDP české republiky. A to je více, než povolují Maastrichtská kritéria pro přijetí eura. S Českou republikou se ve vyšetřování dosud vyskytuje dalších 19 zemí EU (iHNed.cz, 7.10.09).

To samozřejmě není dobrým znamením. Rozpočty je třeba držet na uzdě. Nicméně, 5,3% deficit za jeden rok (a to navíc rok, ve kterém kvůli hospodářské krizi výrazně poklesly daňové příjmy státu) není žádnou katastrofou, jak se s oblibou v médiích prezentuje. Důležitější než roční deficit rozpočtu je celkový státní dluh. A malý kumulovaný státní dluh, jako má Česká republika, nemá v Evropě, ale i ve světě, jen tak někdo. Zatímco v České republice byl státní dluh v roce 2008 kolem 26,8 % HDP, v Německu to bylo 64,4 %, ve Velké Británii 52 %, v Irsku 41,8 %, v Japonsku dokonce 173 % HDP a v USA 60,8% (zdroj: CIA: The World Fact Book, zde).

V médiích se často spekuluje o tom, kolik tisíc dluží každý jeden člověk na státním dluhu. Počty jsou to nesmyslné, protože každý jeden člověk si nikdy nebude muset sáhnout do kapsy a vytáhnout z ní ony tisíce, které mu média přisuzují. Ano, bude platit daně. Ty by ale platil ať už by tu státní dluh byl, nebo nebyl. Navíc splácení onoho dluhu z daní je proces tak dlouhodobý, že každého jednoho z nás ovlivní jen málo. Naopak, každý z nás těží ze státního dluhu hodně.

Jistě, bylo by lepší, kdyby byl náš stát tak bohatý, že by si financování přírůstku vysokoškoláků, vědecký výzkum nebo výstavbu infrastruktury mohl financovat „ze svého“ a ještě mu něco zbylo na charitu. Jenže, a je to faktem nejen ve státní správě, ale také ve firemním sektoru, to je téměř nereálné. Tak jako si společnosti půjčují na investice, které zkvalitní, zlevní nebo zefektivní jejich výrobu, tak si půjčuje stát, aby podpořil růst HDP.

A tak je za určitých podmínek státní dluh akceptovatelný. Dokud financuje přírůstky rozpočtu, růst platů a životní úrovně, aniž by financoval mandatorní běžné výdaje, potud je státní dluh běžnou součástí života státu. A především tehdy, dosahuje-li ve své celkové výši méně než 60% HDP, tak jak to požadují Maastrichtská kritéria.

Z tohoto úhlu pohledu není státní dluh České republiky žádnou katastrofou. Neblížíme se státnímu krachu, ani vypůjčené peníze nepoužíváme na placení běžných výdajů. Naše HDP roste tak, že jeho nárůst bohatě stačí na pokrytí dluhu.

Bohužel, česká média zastávají názor pravicově orientovaných ekonomů a neprezentují oba náhledy na věc. Převládají proto titulky typu: označte viníky státního dluhu atd., místo toho, abychom byli rádi, že se náš dluhu pohybuje v rozumné výši, při které ekonomika může růst (není-li zrovna srážena zbytkem světa), ale zároveň dokážeme dluh splatit z HDP za 4 měsíce. Takové štěstí nemá většina světa.

Bohužel, česká společnost vnímá hon za snižováním deficitu rozpočtu jako jeden z nejdůležitějších aspektů politiky. Pánové Kalousek a Janota udělali ze státního dluhu téma číslo jedna, vyvolali téměř paniku. Způsobili, že důležitější věci, které by měly za následek rozvoj ČR, zůstávají stranou. Kvůli této panice tak není česká veřejnost naladěna přijmout investice, které by nám mohly pomoci rychleji překonat hospodářskou krizi.