Pomožme Libyi, nedovolme však další Irák

Už třetí měsíc trvající občanské bouře v arabském světě dokonale zamotaly hlavy evropských a amerických politiků i komentátorů. Stále ještě není úplné jasné, zda můžeme napříč jihozápadní Asií a severní Afrikou očekávat alespoň částečnou demokratizaci po vzoru západního světa nebo naopak postupnou radikalizaci a převzetí moci islamistickými silami.Překvapení, které nám události posledních měsíců přinesly, nepramení pouze z často zmiňovaného věčného nepochopení arabské mentality, ale obecně z nepředvídatelnosti sociálních bouří kdekoliv na světě.

Arabští diktátoři byli ještě před několika měsíci sice stále kličkujícími, ale přesto relativně stabilními spojenci západních mocností. Jejich moc se zakládala na víceméně sekularizovaných a alespoň elementárně protiteroristických principech, proto bylo spojenectví s nimi výhodné zejména díky záruce alespoň nějaké stability ve strategicky významném regionu. Zavírali jsme oči nad skutečností, že mnohdy nepřijatelným způsobem utlačují svůj lid, což je nejmarkantnější právě v případě Muammara Kaddáfího. Arabský lid si nicméně rázně a rozhodně vyžádal změnu a třeba v případě Libye si představitelé západu naštěstí relativně brzy uvědomili, že i oni se musí tomuto přání podřídit.

Tentokrát však západní mocnosti neudělaly podobné chyby jako v minulosti a pojistily si podporu arabského světa, což při rozhodování o rezoluci OSN k bezletové zóně rozložilo tradiční spojenectví Číny a Ruska a umožnilo její přijetí. V minulých dnech se sice objevily zprávy o nespokojenosti Arabů se zásahem, v kontextu celého problému se však jedná o marginální a spíše marketingově zaměřená prohlášení. Podpora arabského světa trvá, což je vidět i na postupném zapojování zemí jako je Katar či Spojené arabské emiráty do akce.

Libyjští povstalci se zcela legitimně rozhodli jednou provždy svrhnout svého tyrana. Chopili se zbraní a zformovali přechodnou vládu, kterou už některé evropské země uznaly coby jediného legitimního mluvčího země. Poté, co si Kaddáfí přestal brát servítky a začal posílat do boje s nedobře ozbrojenými povstalci tanky a stíhačky, požádali rebelové OSN o zavedení bezletové zóny nad Libyí, která by je uchránila před nejhoršími útoky včetně možnosti útoků yperitem, což je v kontextu Kaddáfího krutosti věc ne neočekávatelná. Rada bezpečnosti OSN poté skutečně schválila rezoluci umožňující vojenský zásah, který by ustavil bezletovou zónu a ochránil civilisty všemi prostředky vyjma pozemního vstupu.

Pentagon opakovaně deklaroval, že cílem zásahu je ustavení bezletové zóny, nikoliv likvidace Kaddáfího. Což je chvályhodné, protože operovat pouze v mantinelech vytyčených rezolucí OSN, potažmo toho, co si vyžádali sami povstalci, je jedním z klíčových bodů které je potřeba dodržovat, pokud nechceme učinit z Libye druhý Irák. Příliš iniciativní role Západu, ať už co se týká samotné války, nebo poválečné rekonstrukce země, by snadno mohla vytvořit dojem, že se Evropa nebo Amerika snaží získat vliv na Libyi kvůli jejímu nerostnému bohatství, a z osvoboditelů by se v očích jejích obyvatel velmi snadno mohli stát uzurpátoři a imperialisté.

Jednoduše řečeno: pomozme s rekonstrukcí Libye, jak to jen půjde, ať už činy nebo radou. Ale v žádném případě se nesnažme někomu diktovat, jaký režim má ve své zemi zavést. Protože pokud se představy Libyjců budou lišit od těch našich, nestabilita a nenávist vůči Západu budou mít v regionu živnou půdu.