O Klausovi bez patolízalského obdivu - Jiří Pehe: Klaus

Že je Václav Klaus fenoménem postotalitní české společnosti, o tom není pochyb. Je proto překvapivé, že až do dnešních dnů bylo o tomto neunavitelném a neustále provokujícím člověku napsáno jen velice málo kritických či alespoň objektivních knih. Na pultech knihkupectví se v minulých týdnech objevila právě jedna taková - "Klaus: Portrét politika ve dvaceti obrazech" od politologa Jiřího Pehe.

Kniha je strukturovaná do dvaceti kapitol, z nichž každá popisuje jeden rok kariéry Klause - politika. Jiří Pehe se snaží jeho rozhodnutí, výroky a zákulisní dohody analyzovat očima dobových komentářů, ale i časového odstupu. Předkládá nám tak obraz konzervativního a nacionalistického politika, který, stejně jako kdokoliv jiný, stárne. Václav Klaus se v průběhu 90. let nejprve mění z dravého a reformního ministra financí v bílého koně zpackané kupónové privatizace, na přelomu tisíciletí pak v onoho johnovského politického dinosaura.

Jiří Pehe k osobě druhého prezidenta samostatné České republiky přistupuje kriticky, za to mu patří vděk těch, které již nebaví číst oslavné poémy na úrovni socialistického realismu z pera jeho skalních obdivovatelů. Zároveň se však vyvarovává bulvarizace této tragikomické postavy české politické scény, jak se o to snažili mnozí "literáti" již v devadesátých letech. Při balancování objektivity se Pehe vyhnul i laciné psychologizaci, která z mnoha kritických článků dělá automaticky nedůvěryhodné slátaniny a priori zaměřené na zesměšnění Václava Klause.

Při hodnocení Václava Klause musí každý člověk vycházet z reálného kontextu jeho politické činnosti. V mnoha lidech jméno ekonoma z Prognostického ústavu dnes stále ještě vzbuzuje sentimentální pocity, vzpomínky na 90. léta, kdy se stagnující ekonomiku socialistického Československa podařilo proměnit v relativně fungující hospodářství České republiky. Jiří Pehe však tento obraz nepřijímá a trefně používá příklady jiných postkomunistických zemí, které nepřikročily k razantní transformaci a kupónové privatizaci a na oplátku nepocítili tak dramatický pokles v roce 1997 a jejich tradiční průmysl zůstal zachován a nikoliv vytunelován. Ono legislativní přítmí přitom Václav Klaus obhajuje dodnes.

Na druhou stranu je často Václav Klaus považován společně s Vladimírem Mečiarem za architekta rozpadu federace. Jiří Pehe v tomto případě Klause brání, považuje jeho rozhodnutí za racionální a ve své době za nejlepší možná. Slovenská část federace podle něj brzdila rozejzd ekonomiky, i to dobré z transformace zcela zbytečně blokovala a dohody se slovenskou politickou elitou byly mařeny už jen z principu emancipace slovenského národa. Pehe však v tomto kontextu neopomene Klausovi vyčíst jeho zneužití napjaté situace ke zformování silné ODS.

Konec devadesátých let a počátek třetího tisíciletí se nesou ve znamení Klausovy politické smrti. Ztráta elánu, obliby ve veřejnosti a důvěry spolustraníků vedou Klause do nedůstojné opoziční role a úplné ztrátě pozic v ODS po volbách v roce 2002. Od této chvíle ze scény odchází Klaus - reformátor a přichází Klaus - provokatér, člověk, jenž si nevybírá témata, o kterých dokáže vážně diskutovat, ale zneuznaný vševěd, který se nebojí prokovovat s cílem upozornit na sebe. Pehe tento přerod celkem trefně připisuje stáří a potřebě udržet světla reflektorů namířené na zbobtnalé já jednoho věčného ústavního činitele.

Kniha Klaus od Jiřího Pehe, navzdory slovům Klausových patolízalů, stojí za přečtení. S Klausem totiž můžete nesouhlasit, jeho chování se vám může nelíbit, ale kromě přečtení této kritické knihy je to asi tak všechno, co s tím můžete dělat.