Místo opasků si Evropané utahují provaz kolem krku

Reforma, zadlužení, neudržitelnost. To jsou jen tři z několika desítek slov, kterými v rámci dlouhodobé štvanice společnost pranýřuje levicový model společnosti. Sociální demokraté prý nejsou schopni provést "zásadní reformy", podílejí se na "divokém zadlužování" států a jimi prosazovaný model sociálního státu je "výhledově neudržitelný". Světová společnost se stala obětí obrovského klamu, protože nikoliv náboženství, ale kapitalismus je v současné době oním slavným opiem lidstva.

Americký spisovatel a filozof japonského původu Francis Fukuyama ve svých statích tvrdí, že s pádem Železné opony v roce 1989 skončily dějiny, nebo alespoň to období dějin, které bychom mohli nazvat ideologickým. Od této chvíle podle něj existuje pouze liberální kapitalismus, jenž vyhrál souboj se všemi ostatními ideologiemi vskutku paradoxním způsobem - svoji neideologičností. Laicky řečeno – dokázal se uchytit v mysli lidí jakožto přirozený světořád bez potřeby použití propagandy či teroru. Společnost jednadvacátého věku se tedy nedělí na socialisty, komunisty, liberály či konzervativce, ale na fukuyamisty, jež věří v konec dějin a ty, kteří stále ještě doufají v omezení hegemonie kapitalismu a nalezení odpovídající alternativy.

Nejsem fukuyamistou.

Stav současné společnosti a změny, které se na Evropany chystají, mi spíše než znamení konce dějin připomínají ticho před bouří. Konečný pád socialistického realismu na jedné straně opony a rozdrcení hornických stávek v Británii na straně druhé otevřely v osmdesátých letech cestu k totální nadvládě peněz a kapitálu nad potřebami obyčejných lidí. Dnešní společnost, reprezentována zejména mladými lidmi, si nedokáže představit změnu, což je samo o sobě důkazem hegemonie a stability současného uspořádání. Současný antikapitalismus je naprosto závislý na existenci a konzervování současného stavu, slova levicových aktivistů jsou předem odsouzeny k pouhému odvysílání ve večerních zprávách. V realizaci těchto výkřiků nevěří ani samotní aktivisté. Vládnoucí řád peněz je schopný bezchybně absorbovat jakýkoliv projev alternativy a učinit z něj pouhý fragment sebe sama. Důkazem budiž koncert Live 8 a podobné iniciativy, které již dávno opustily koncept odporu proti všemocnému kapitálu a stávají se součástí kapitalismu jako malý charitativní přídavek.

Levicové a rovnostářské myšlenky se nesmí nikdy stát pouhým přívěskem brutálnímu a nelítostnému kapitalismu, který se v posledních dvaceti letech stal dominantním a neohrozitelným celospolečenským řádem. Nesmíme zároveň dopustit, abychom se stali pouhou vnitřní alternativou kapitalismu, která sice bude osekávat ty nejhorší excesy, dlouhodobě však bude tomuto systému prospěšná. Musíme se stát skutečnou alternativou, nebýt pouhými ochránci sociálního státu, ale progresivním celospolečenským hnutím, směřujícím k revizi současného stavu. Naší budoucností musí být životaschopný systém, který důsledně chrání základní lidská práva a životní prostředí, udržuje sociální jistoty a stává se tak vítanou alternativou ke kapitalismu.

To jsou však vize, které se nám nepodaří realizovat bez boje o udržení dosavadních privilegií, za které naši předci v dobách minulých prolévali krev. Neměli bychom protestovat pouhými výkřiky, ale i organizací jednotné defenzivní fronty a politického hnutí. V tuto chvíli jde především o obranu před takzvanými ‚reformami‘, které pro Evropu chystají elity ve jménu záchrany ekonomiky, ve skutečnosti však kvůli nefunkčnosti divokého kapitalismu vedeného nadnárodními korporacemi.

Jde o reformy, jež v základu nejsou ničím jiným, než návratem do dob před vybudováním evropského modelu sociálního státu. Jak píše v jedné ze svých prací významný francouzský filozof Alain Badiou, tyto ‚reformy‘ „neomylně usilují o to, aby učinily nemožným to, co bylo pro velkou většinu možné a proveditelné, a proměnily v profitabilní a určené pro vládní oligarchii to, co dříve k zisku určené nebylo.“

Je tomu přesně tak. Svět a společnost dnes uvažují výhradně v rovinách firemního rozpočtu. Zadlužený stát je totéž, co zadlužená společnost, zdravotnictví a vzdělání je totéž, co balený a prodávaný produkt.

Nejsou a nesmějí být! A v tom tkví samotný princip naší snahy a důvod našich protestů. Realita dnešních dnů, kdy výdobytky tak samozřejmé, jako je bezplatné zdravotnictví a školství, jsou ve jménu abstraktního šetření proměňovány v komerční produkty, by neměla být vnímána jako ideál. Ve chvíli, kdy stát jde v každém ohledu na ruku zájmům nadnárodních korporací, kdy se stát vydává cestou podpory soukromým penzijním fondům a ohrožuje tak budoucnost důchodového systému, a umožňuje plíživou privatizaci všech veřejných služeb, bychom neměli mlčet. Nastupující agresivní a zpátečnická pravice se snaží v lidech probudit pocit, že peníze jsou jediným měřítkem kvality nabízených služeb, že všechno dění se točí kolem peněz a že peníze jsou jediným cílem, prostředkem i realitou.

Nesmíme této lži uvěřit, nesmíme pravici skočit na lep. Prosazujme i nadále pomoc státu potřebným, podporujme bezplatné školství a zdravotnictví, neumožňujme soukromému sektoru privatizovat veřejné služby! Stát, který se stará o své občany, který dbá na jejich vzdělanost, zdraví a štěstí, je státem, který prosperuje.

V minulosti jsme my, lidé, zažili mnoho forem vykořisťování a utlačování. Záminkami pro tyranii byly důvody náboženské, ideologické i veskrze fanatické. Lidé byli po tisících zotročováni a okrádání ve jménu Boha, rasy i revoluce. Nyní vstupujeme do nové epochy – do epochy vykořisťování bez záminky, do epochy, kdy nám budou odjímána práva chladnokrevně a bezcitně. Stroj na vykořisťování již nepotřebuje záminku – stačí mu existence systému, který nepotřebuje bezpráví vysvětlovat, protože s ním počítá jako s realitou a standardem. Podívejme se do Afriky, kde lidé umírají v tisících na AIDS, kde lidé hladoví nebo konzumují ryby z ropou kontaminované vody. Podívejme se na obrovský růst cen potravin a nedostupnost základní zdravotní péče v mnoha oblastech našeho moderního světa. Kapitalismus na všechny tyto jevy hledí jako na nutné zlo, které není potřeba řešit, protože se staly normálními a patří k meritu věci.

Je normální ztratit práci, je normální nemít co jíst a čím nakrmit děti. Je normální umírat na rakovinu způsobenou zplodinami, je normální ničit okolní přírodu ve jménu zisku. To je kapitalismus v čiré podobě, takový kapitalismus, který se po stoleté pauze znovu vrací v plné síle.

Naší odpovědí musí být jednota a vůle bránit to, co je pro nás stále ještě samozřejmé a bojovat proti nové formě útlaku, která se skrývá všude kolem nás a která tu téměř v podobě kafkovského zámku existuje jako nedílná součást našeho dnešního života.

Je ještě čas se bránit, ještě máme možnost zachránit svět.