Do listopadu 2013 byl Viktor Janukovyč pro Evropskou unii sice ne úplně standardním, ale přece jen „normálním“ politikem, se kterým se významní evropští politici - včetně svého času Mirka Topolánka - dohadovali na tzv. Východním partnerství. Zločincem byl pouze běloruský prezident Lukašenko, Ukrajina byla vlajkovou lodí celého projektu a krach jednání byl pro unijní politiky něco jako morová rána.
Evropa se najednou dostala do pozice, ve které neví, co dál. Ještě před měsícem si myslela, že je lídrem v jednání s východoevropskými zeměmi a že se může směle postavit Rusku v zahraniční geopolitice. Najednou stojí za Ruskem, za USA, zesměšněná a bez jakékoliv vize. Dohoda podepsaná v době, kdy se na Majdanu zabíjeli lidé přestala platit ještě dříve, než oschnul inkoust. Nabídka pomoci Ukrajině přišla pozdě a je nedostatečná. Donedávna důvěryhodný partner Janukovyč je najednou pro evropské politiky křížencem Saddáma Husajna (pro jeho střílení do vlastních lidí) a Muamara Kaddafího (pro okázalý luxus na úkor svých lidí). A lidé jako Catherine Ashtonová nebo Van Rompuy vůbec nevědí, co mají nabídnout jako společné východisko pro nové vůdce na Ukrajině, které by podporovala i většina zemí EU. Osmadvacítka si v současné době nedokáže najít svého partnera, který by zastupoval většinu Ukrajinců.
EU má nyní poslední šanci na to nabídnout Ukrajině nějakou formu pomoci, která jim opravdu pomůže. Lidé na Ukrajině potřebují práci a potřebují mít možnost vyvážet do Evropské unie své výrobky. Umožníme jim to? Lidé na Ukrajině budou chtít pracovat v Evropské unii legálně. Umožníme jim to? Ukrajina potřebuje nutně peníze, které jim nabízí Rusko. Najdeme pro ně alternativu? Obávám se, že na to klíčoví lidé z Evropské unie nejsou schopni nalézt odpověď a že spíš svou nečinností přispějeme k rozvratu a možná rozdělení Ukrajiny.
Problém je, že politika Východního partnerství je stejně těžko uchopitelná jako většina byrokratických procedur v Bruselu, stačí když si přečtete, jak tento projekt popisuje české ministerstvo zahraničních věcí – odkaz zde. Pro obyčejné Ukrajince je to nesrozumitelné dvakrát tolik, protože ti si po převratu myslí, že jejich vstup do EU je teď otázkou dnů. A v okamžiku, kdy všechno nešlo pěkně po úřednicku, dlouho budovaná politika o ničem se složila jako domeček z karet.
Aby bylo jasno, já jsem velmi proevropský, dokonce by o mně asi pravicoví politici řekli, že jsem eurohujer, ale vzhledem k mému životu se zajímám o politické a ekonomické vztahy Evropské unie k jejím sousedům drahnou dobu a důkladně, a vidím to jako jednu z velkých výzev, kde bychom se jako Česká republika mohli dobře zapojit. Jsme přirození přátelé se státy bývalé Jugoslávie, jsme letití partneři Ukrajiny, jejich občané jsou u nás největší národnostní menšinou, jsme podporovatelé opozice v Bělorusku. Pojďme tedy vzdělávat obě strany, pojďme se v Evropě stát odborníkem na východní sousedy, pojďme dělat nějakou smysluplnou zahraniční politiku. Zatím se jenom vedou řeči odnikud nikam.
