Vyprávění o Bouzově a profesoru Vejdovském

 V roce 1982 jsem hrával šachy v Konici s panem Müllerem z Březska. Jednou mi vyprávěl příhodu, kterou jsem pak po hospodách dával k lepšímu, a tak jsem si ji dobře zapamatoval.

 Pan Müller byl po roce 1989 v Březsku starostou - obci nad Konicí a pak se příhoda kupodivu stala aktuální kvůli jménu Rác – ve vyprávění je to ten  plešatý Himmlerův správce Bouzova  - a po revoluci jsme najednou zahlédli  v televizi nějakého plešatého Ráce zastupujícího Řád Německých rytířů, který se soudil se státem ve sporu o hrad Bouzov.  Himmler, pro mladší čtenáře, byl šéf SS, Gestapa, a největší vrah v historii. Dostal od Hitlera hrad Bouzov.

„Co to máte s očima, máte zánět, co?“

Pan Müller přikývl. „Ale už to nepálí.“

Měl červenými žilkami protkané bělmo a lesklé nemocné oči. Chtěl jsem říct, že to mívám také – na jaře. Ale on začal mluvit dřív.

„Dělal jsem v břidličnejch dolech. Byl jsem tam nasazenej.“

„Za války?“

„Ano. Ve Velké Střelné. Byl tam jeden Francouz, ten mi poradil, abych si nasypal do oka koukol. Víte, co je to koukol?“

„Jo.“

„Roste to na polích, takový červený kvítko. Prej to mám usušit, rozdrtit na jemnej prášek a nasypat do oka. Tak jsem toho nasbíral, usušil, rozdrtil, a přes hodně jemný sítko jsem to prosil, že z toho byl úplně jemnej prášek, a nasypal do oka.“

Přerušil jsem ho: „Kde? Ve Velké Střelné?“

„Jo. To je tady na Libavě. U Moravskýho Berouna. Byl jsem tam za trest. Pochcal jsem Ráce.“

„Koho?“

„Ráce. To byl správce na Bouzově. Potom vám to dopovím o tom oku. Řeknu vám nejdřív, jak to bylo na Bouzově. Ten Rác byl dost velkej ras, ale najímal lidi na práci, něco se tam betonovalo, stavěla se ohrada, byla tam na hradě spousta práce, poněvadž to bylo Himmlerovo sídlo.“

„To vím.“

„Tak jsem se tam taky přihlásil. Matka mi dala na oběd do hrnka, vejce,  tak je usmažila, s krupicí. No a oni mi tam dali mladý vrabce, ještě neměli peří. Vybrali je z hnízda. Dali je naspodek a vejce přiklopili navrch. Já pak jím, najednou hrábnu lžící a objeví se drápek, a pak – takový modrý, odporný tělíčka těch vrabců. Hned jsem věděl, že to udělal Bejl, to byla největší svině. To bylo jeho - někomu nasrat na lavici, nachcat do piva a tak. Pak jsem dělal nahoře a koukám propadlem dolů. Bejl měl holou hlavu stejně jako Rác, já jsem to tím propadlem nepoznal, myslel jsem, že tam stojí Bejl, tak jsem si rozepjal kalhoty, vytáhl jsem ho a vychcal jsem se propadlem na tu hlavu. Hned se ozval strašlivej řev, německý nadávky, a já jsem viděl, že je zle, že to byl Rác. Tak jsem vzal nohy na ramena a utekl jsem do lesa. On si dal všechny nastoupit a vyšetřoval; ptali se, kde jsem, ale oni řekli, že dělám nahoře, a že jsem tam dělal beton a asi vylil teplou vodu. No, nechali to tak, prošlo to.  I když Rác musel cejtit, co mu stříká na hlavu. Prostě to prošlo. Ale za několik dní jedna svině, co tam dělala s náma, to na mně Rácovi řekla. Hned mě zabásli a poslali do Velké Střelné. Víte, kde to je?“

„Jo, asi jo. Tam na Libavě.“

„To bejvalo známý. Břidlicová krytina. Tahali jsme z vody takovýhle černý špalky a jiní to museli štípat na ty desky, ořezávat je. Co se za den vytáhlo, to se muselo zpracovat, protože kdyby to vyschlo, tak už se to nedá štípat. Ale ještě o těch očích.“

Pan Müller  se napil piva. Čekal jsem, co mi řekne o očích, byl jsem zvědav, protože mě zajímají bylinky a jejich účinky. Pokud jsem věděl, na zánět je jedině světlík. Mě osobně na můj jarní zánět očí ale světlík nezabíral.

„Ten prášek z toho koukolu jsem si teda nasypal do očí,“ pokračoval pan Müller . „Svědilo to jako ďas, hrozná bolest. Potom mi oči opuchly, že jsem neviděl. Poslali mě do Berouna, byl tam německej doktor. Prohlížel si to, mračil se, ptal se, jestli jsem neměl něco s kurvama, a pak řekl „Trachom.“ Řekl, že on s tím nic nesvede, že s tím musím k Vejdovskýmu do Olomouca.“

Pan Müller  řekl „Olomouca“, s hanáckou koncovkou, jakoby měl k tomu městu nějaký zvláštní vztah. Taky se odmlčel a podíval se na mě, jestli mu dobře rozumím.

„Víte, kdo byl Vejdovský?“

„Ne.“

„To byl nejlepší oční lékař v republice a možná i v Evropě. Ten normálně sebral oko člověku , který zemřel, a namontoval ho slepýmu a ten na to viděl! Však ještě nedávno bejval v Olomouci na klinice. Chodil tam pořád, i když mu bylo osmdesát. Vejdovský si to prohlížel, měl jsem to celý zanícený, vzal mi krev, a postavil mě do takový temný komory, tam si posvítil na levý oko, který na tom bylo hůř, vytáhl ho skoro celý ven a tam vzadu objevil cosi malýho černýho, opatrně to sebral a šup s tím pod ten drobnohled. Pak se mě zeptal, co jsem si dával do oka. Já že nic, že jsem šel po silnici a kolem jela fůra sena a že mi to vítr foukl do očí. Vejdovský se zase patlal s tím drobnohledem a pak zase řekl:: „Řekněte mi pravdu, co jste si dával do oka?“ tak jsem mu řekl, že prášek z koukolu. „No, nato já vám můžu dát jen borovou vodu na vymývání, jinak nic, ale bude to dobrý.“

Já jsem si vzpomněl, že mám sebou papíry od toho německýho doktora z Berouna a tak jsem je ještě Vejdovskýmu ukázal. Stálo v nich „Trachom.“

A tak víte, co Vejdovský udělal? Řekl, že když je ten doktor tak blbej, může se toho využít, a nechal tam ten „trachom“ a já jsem s tím byl dva měsíce doma, i když už jsem to měl dobrý. Vejdovský to jako pořád vyšetřoval. A tak mi zůstal ten zánět. A to se dělaly jinčí věci. Lidi si řezali prsty, všelijak se trávili. To stačí vytrhnout si chloupek v podpaždí než se jde měřit teplota, která pak vyskočí.“

 Poznámka: hrad Bouzov patřil za Rakouska Řádu německých rytířů. Řád se pak různě přejmenovával a po roce 1989 se pár lidí prohlásilo za nástupce Řádu a chtěli hrad restituovat. Soud tehdy prohráli, ale teď v souvislosti s tzv. církevními restitucemi si Řád zase dělá naděje na získání hradu. Po profesoru Vejdovském je myslím pojmenována škola pro slabozraké.