Nezávislost soudců

Tomuto režimu se podařilo dokonale zmanipulovat veřejnost co se týče nezávislosti soudců tím, že řekl: soudce bude nezávislý, když bude mít vysoký plat.

 

  A pak ještě to divadýlko, když vláda jakoby nechtěla soudcům přidat na penzích, ale nakonec ústavní soud atd. Ve skutečnosti jsou soudci závislí bez ohledu na výši mzdy – jsou závislí na zákonech. Musí přece rozhodovat, jestli byl porušen zákon, i když je zákon zjevně blbý a v rozporu se spravedlností. Dnes je možné trestat lidi i za to, že nezpůsobili nikomu žádnou škodu. Typický příklad: důchodce si vypěstuje konopí. A je trestán. Nikomu žádnou škodu nezpůsobí, dokonce možná státu ušetří nějaké zdravotní výdaje. Je to divné, a každý cítí, že je to v rozporu se spravedlností. Nebo policajt pokutuje řidiče, který nezastavil na stopce. Policajt je v té chvíli v roli soudce – rozhoduje o vině i trestu. Řidič se brání a namítá, že křižovatka byla zcela opuštěná, a on dostatečně zpomalil, aby mohl bezpečně projet. Namítá tedy, že zachoval bezpečnost, a o to přece jde. Policajt říká, že stopka je příkaz k zastavení a že nestačí zpomalit. Pravidlo nebylo dodrženo.

 Přitom každý cítí, že to není spravedlivé. Soudce může přihlížet k polehčujícím okolnostem nebo společenské nebezpečnosti – zákon tedy dává soudci více volnosti než policajtovi, ale nic moc - i tato volnost je omezená zákonem. Ale jako policajti  jednají i mnozí soudci. Zákony se mají dodržovat a hotovo.

   Spravedlnost je rozhodnutí, zda někdo porušil pravidla správného chování. Kdysi soudci používali svou inteligenci k tomu, aby nalezli spravedlnost. Dnes na spravedlnosti nezáleží, soudce musí rozhodovat podle zákona. Pravidel správného chování je nespočet jako je nespočet situací, které mohou nastat. Vůbec nemusí být psaná a schvalovaná parlamentem. Každý je nějak tuší. Ta pravidla vznikla sama od sebe, nikdo je nevymýšlel. Proto jsou různá v různých společenstvích,takže sjednocování legislativy v rámci EU je nesmysl. Například únos dívky za účelem manželství může být někde v rámci pravidel správného chování. Je to nepsané právo, nebo jinak "přirozené právo" a existuje v každém společenství bez ohledu na psané právo a často proti němu.

  Zákony deformují pravidla správného chování. Dokonce ústavní zákon říká co není zakázáno, je dovoleno. Může být něco, co vám vadí a tušíte, že někdo jednal špatně, ale k soudci jít je zbytečné, protože co není zakázáno, je dovoleno. A tak je možno dělat spoustu špatností, protože co není zakázáno, je dovoleno. Dřív jsem si myslel, že ta věta v ústavě mne osvobozuje, že mi dovoluje spoustu věcí, které za komunismu nebyly možné, ale teď vidím, že by bylo lepší, kdyby v ústavě nebyla. Přece každý ví, že je zakázáno porušovat pravidla správného chování. A o tom, jestli takové nepsané pravidlo bylo porušeno, ať rozhodne soudce. Jenomže takový právní řád u nás není. Musel by se změnit. Dnes, kdy se trestají skutky, které veřejnost nepokládá za porušení pravidel správného chování (viz děda s konopím), je stát defacto nespravedlivý.

 Je třeba zrušit většinu zákonů a nechat soudce rozhodovat.