Nejodvážněji vedená horská túra v celých Tatrách má blízko k zajištěným cestám známých z Alp a patří k nejobtížnějším turistickým podnikům.
Myšlenka vybudování zajištěné cesty v hřebeni se zrodila již v únoru 1901 (Franciszek Henryk Nowicki), samotná cesta byla otevřena již za 5 let v roce 1906. Původně ji plánovali od Mickiewiczových vodopádů (Wodogrzmoty Mickiewicze) hřebenem přes Woloszyn, Kozi Wierch a Zawvrat na Svinicu, odtud měla trasa pokračovat až do Doliny Kościeliskej.
Orlí stezka je dodnes symbolem (jak chtěli sami tvůrci cesty) nejnáročnějšího turistického podniku v Tatrách, odvážná linie přechodu hřebene přes Kozi Wierch předčí všechny ostaní trasy vč. Priečneho sedla nebo Prielomu na Slovensku. Přesto dodnes zaznívají hlasy na přebudování na zajištěnou cestu via ferratu/klettersteig.
Počet lidí, kteří zahynuli při přechodu Orlí cesty se blíží ke stu (mezi lety 1909 až 2004 došlo k 86 smrtelným nehodám), nejčastější příčinou je podklouznutí na mokré skále nebo na sněhovém poli.
Náročnost Orlí stezky
I přes všechny vymoženosti moderní doby zůstala Orla Perč stále "extrémním" podnikem vysokohorské turistiky. Při jejím zdolávání je třeba vzdát hold všem průkopníkům, kteří se v pionýrských podmínkách zasloužili o její vybudování.
Je to nejnáročnější a nejodvážněji vedená trasa v celých Tatrách, která vyžaduje dobrou kondičku, zkušenosti s pohybem ve vysokohorském terénu a v případě zhoršeného počasí v zimních podmínkách i horolezeckou výbavu a lezecké zkušenosti.
Někteří cestu porovnávají s alpskými via ferratami. To je spíše neporovnatelné. Kvůli zabezpečení řetězy je sebejištění o hodně náročnější, zabezpečené úseky střídají stejně těžké lezecké úseky bez jištění a člověk se dlouhodobě pohybuje ve velmi exponovaném, skalnatém terénu "roháčského typu", kde může hrozit riziko zřícení v případě zhoršení počasí.
