(Snad ještě jednou přijde próza) . . .
Tak nějak už stačilo
nějak přestávám mít dobrý pocit
z toho věčného psaní
ve dne v noci
z rozjímání
Chybí mi asi
opravdové dotýkání
Tak mě napadlo
že to asi příjde
Ještě jednou vyšlapu na rozhlednu
ještě jednou se porozhlédnu
uvidím ještě jednou jako na dlani
všechno lidské
Spěchání
padání
zvedání
váhání
hledání
doufání
stavění
a
bourání
a napíši poslední báseň
nebo třeba ještě pět básní
a zřejmě aspoň tři z nich
budou
o milování
a pak odložím sešity
a zavřu pomyslné šuplíky
všechno sbalím
a odjedu za Ním
až budu vědět
za kým
A oba se budeme "vkládat
do vztahu"
(To nejsou moje slova
to jsou slova jednoho kamaráda
Strádal
a vlastně stále strádá
Prý v našem věku už to chce odvahu
mít rád a ráda
Já se s ním na toto téma
protože mu přeji
jen tak kamarádsky
hádám)
a občas se
jistě
vzájemně raníme
nebo aspoň já určitě raním
Ale přávě i tím
to bude tak obyčejné
a čisté
Budeme spolu prozaicky žít, budeme spolu vstávat, jíst a pít, budu - dokonce ráda - vařit, péct, žehlit a prát, podvečer spolu půjdeme třeba nakoupit, pak se třeba najíme a pak se budeme určitě milovat. O víkendech budeme trochu cestovat a trochu přestavovat byt. Jen jednu věc asi budu chtít a už to nepůjde, budu s ním asi chtít děti, ale on třeba ne a taky poslechnu ručičky, že ten čas prostě
prozaicky letí
že ještě před pár lety
by to bylo šlo snáz...
Nevadí
Všechny své nenapsané básně
všechny nenarozené děti
si nosíme do smrti
a možná déle
v nás
