Prdelka a Bordelář

.                                    .                                                             .                                       .                           . "Tak máma říkala, že jste se prý rozešli."                                                  .                                            .     "Jo."                              .                                                                        .                                            .          . "A dobrý?"

"Ale jo, jde to, docela mi odlehlo, tak nějak celkově. Byla to vlastně jen otázka času. Od začátku to nemělo budoucnost."
"Hm... Ale vypadala jsi dost zamilovaně."
"To asi jo. Tedy, zamilovaně asi na začátku. Hlavně mi s ním bylo tak nějak dobře. Svým způsobem."
"Jak může být s někým dobře tak nějak svým způsobem? Buď mi s někým je dobře nebo mi s ním není dobře. Jasně, že to není neustále úžasný. Ale aspoň ve chvílích, kdy je ti dobře, tak je ti dobře a ne dobře tak nějak svým způsobem."
"To je těžký. On je jako člověk skvělej, jen žít by s ním nešlo. Vždyť jsem vám to vykládala. Línej bordelář. Záchod špinavej, je mu totálně jedno, jestli čůrá do mísy nebo na dlaždičky, uklízela jednou za měsíc uklízečka, radši bude jíst přímo z kelímku, jen aby nemusel umýt jeden z talířů, co jsou všude po lince špinavé... Bordel docela zkousnu, ale špína mi prostě vadí a vždycky bude vadit a nechci v ní žít a nikdo mě nepřesvědčí, že je to normální ... A ještě jsem ten očůranej hajzl myla v noci, aby to neviděl... A aby někdo nebyl schopen vstát od stolu a udělat dva kroky k lince, když potřebuje vidličku..."
"Tak s někým takovým já bych být v jednom bytě nemohl a to jsem chlap."
"Jenže z něj zároveň šlo něco takovýho fajn... Neubližoval, neomezoval...a takový klid a jistotu vyzařoval nebo co...nepotřeboval si nic dokazovat... A milování s ním bylo skvělé, takové přirozené nějaké...  Jenže mě taky za ten rok vůbec nepoznal, vlastně tomu vůbec nerozumím, protože sobec zdaleka není, je vnímavej.... Ale třeba s tím vařením. Všichni chlapi mě měli vždycky za úžasnou kuchařku, štrúdly jsem vždycky tahala, zavařovala, vždyť víš, znáš mě, teplé večere pořád... a on mi po roce řekne ´Nemusíš vařit, prdelko, když tě to nebaví, budeme prostě chodit jíst ven, já si na tý domácí stravě zase tak nepotrpím.´ Vůl. Že jsem mu den předtím uvařila komplet nedělní oběd a sama válela těsto na těstoviny, jaksi přes noc zapomněl..." 
"Prdelko!! Mně stačilo slyšet, že ti tak říká, a byl jasnej! Já vím,  tobě to nevadilo, ale prostě to o něčem vypovídá, třeba já bych si mámu v životě nedovolil oslovit ´prdelko´."
"Ne, tohle by mi fakt vadilo nejmíň. Myslel to mile. Myslím, že mě má fakt rád. Druhá věc je, že by zřejmě nepohrdl ani jinou prdelkou... Od začátku se netajil tím, že nikdy v životě žádné nebyl věrnej." 
"No výborný, holka, fakt! Prostě úžasnej chlap. Sice špindíra, lenochod a děvkař, ale tak nějak svým způsobem skvělej!"
(Smích, oba.)
 
                                                              -          -          -
 
   
"Tak jste se prý rozešli, povídal táta..."
"Hm."
"Není to škoda? Vypadalo to, žes konečně našel fajn ženskou..."
"Hm..."
"A to ona nechala tebe nebo ty ji? Ona, co... Vadilo jí, že s ní nechceš bydlet?"
"Ale houby, kdybychom byli spolu bydleli, byli bychom se rozešli po týdnu. Chtěl bych vidět, kterej chlap vydrží takovou buzeraci. Furt něco myla, vytírala, hodiny stála u linky...ale úplně nesmyslně, třeba myla půl dne nádobí, i když jsem jí řek, že má za týden přijít uklízečka a všechno udělá." 
"Ale no tak to není zase tak špatná vlastnost, u ženy... Nikdo nejsme dokonalej... Ale vypadala, že tě má fakt ráda..."
"To asi jo. Vždyť já ji mám taky rád...svým způsobem... Jenže odtud potud. Kecat si do života ženskou nenechám. A ve svém bytě si budu dělat, co chci já. A odmítám mít hned ráno ještě se zalepenýma očima nad záchodovou mísou výčitky, když si představím, co všechno zase bude po mně mýt a jak se u toho bude tvářit."
"Hm... Ale je to stejně škoda."
"Hm."
"No ale tak zase - svět se nezhroutí, a holky byly a budou, co ... jak to vždycky říkáš... ale stejně ... no nic, ty víš nejlíp."
"Hm..."
(Matka domyje nádobí a dá se do vytírání podlahy, on odchází kouřit na terasu.)
 
 
                                                          -            -              -
    
  
   
(Zvonění u dveří. Ona. On po chvíli otevře. Přes otevřené dveře je vidět do obýváku, všude po podlaze papíry, kde-tu nějaký prázdný kelímek, ponožky nebo slipy, pohovku není vidět přes vrstvu džín, trik a svetrů. Je trochu nesvůj, ale je vidět, že ji vidí rád.)
"Ahoj prdelko! Co ty tady děláš?"
"Jdu se podívat, jak se beze mě máš. Jsi sám?"
(Hledá náznaky případné přítomnosti jiné ženy. V duchu konstatuje, že by dotyčná musela být slepá nebo upoutaná na lůžko, aby tady vydržela déle než dva dny.)
"Jasně, s kým bych byl. A mám se docela fajn. Ty?"
"Taky fajn. Můžu dál?"
"Jasně."
(Uvnitř, ona si svléká kabát, on očima hledá na pohovce ramínko, na které by si ho mohla pověsit. Nezměnil se - nadále není ukázkovým gentlemanem z knížky o etiketě. Mezitím si ona převěsí kabát přes opěradlo židle, přes jeho bundu.)
"Kam si můžu sednout?"
(Snaží se nekomentovat nepořádek kolem, ale z jejího obličeje je jasné vše.)
"Třeba tady."
(Poodhrne oblečení na jednu polovinu pohovky, pak zvedne z koberce před ní tři ponožky a hodí je na židli k jejímu kabátu.)
"A už tady zůstaň sedět napořád, už mi neodejdi, prdelko, jo?"
(Ona ... Však víte :-) )