pokud by mi ještě kdy v budoucnu byla nějaká na krátkou chvíli půjčena osudem.
Bylo nebylo, ze sedmero moři, sedmdesáti sedmi řekami a jedním velikánským oceánem byla jedna krajina a vlastně ještě stále je. A ta krajina je strašně veliká a žije v ní obrovská spousta lidí všech barev kůže a všech velikostí až po XXXL a všelijak oblékaných, protože v té krajině je vše dovoleno a všechno je tam možné. Jen nazí tam lidé nechodí, protože nahota tam je zakázaná. Také by jim bylo asi nahým chladno, protože tam je v létě všude puštěna hrozně studená klimatizace.
Ti lidé v té krajině bydlí v papírových domech, asi proto, ze papír stoji méně peněz než cihly a v té krajině se nejčastěji přemýšlí v číslech. Bydlet v papírovém domě je ale vůbec výhodné. Papírový dům se těm lidem lépe opouští, když se stěhují na místo, kde vydělají víc peněz na nový a vetší papírový dům. Také ti lidé nemusejí tolik litovat, když jim jejich dům odnese vítr nebo spálí oheň. Kdo ví, proč je nenapadlo, že kdyby měli domy z kamene nebo cihel, žádný vítr by jim je neodfoukl a žádná jiskra nepodpálila. Možná pro tu spoustu čísel v hlavě.
Všechny papírové domy v té krajině ale nejsou stejné. Jak by také mohly být, v tak obrovské pestré krajině, kde je možné všechno! Lidé, kterým se líbí bydlet v papírových krabicích, bydlí v papírových krabicích, které zvenčí vypadají jako krabice a zevnitř vypadají jako dům. Ti, kterým se v krabici bydlet nelíbí, bydlí v papírových krabicích také, ale mají je udělané tak, aby vypadaly jako dům zevnitř i zvenčí – mají na nich sloupy a věžičky a všelijaké jiné ozdůbky, které vypadají jako ze starých dob králů a princezen z krajiny na druhém břehu toho velikánského oceánu. I ty ozdůbky jsou z papíru, ale například z auta to není příliš vidět.
V krajině, o které je řeč, mají úplně všechno, na co si jen člověk, a zvlášť malý člověk, vzpomene, a všeho toho mají hrozně moc a všechno je tam velké, mnohem vetší než jinde na světě – auta, mosty, silnice, obchody, kina, pytlíky s popkornem i s bonbóny, a také tam mají úplně nejsladší zmrzlinu na světě v úplně největších maxibaleních.
Byla, nebyla a k mé smůle stále je jedna obrovská úžasná krajina. A v té krajině bydlí tvá velká sestřička a je tam šťastná, protože tam má všechno, na co si pomyslí. Nemá tam mě, svou maminku, ale je už velká a šikovná a ví, co chce. A má tam tatínka, který jí v tom, aby věděla, co chce, pomáhá, a tatínek se počítá stejně jako maminka, u holčiček někdy a v některých obdobích života ještě víc. Také tam má milou usměvavou velkou kamarádku, kterou si její tatínek vzal za ženu. A velký papírový dům s bazénem, který jediný nemůže být papírový, a papírovou školu s usměvavými paními učitelkami a kamarádky, se kterými jí ten voňavý popcorn z obrovských papírových pytlů a tu zmrzlinu z obrovských obalů a dívá se u toho na velikánskou televizi.
A možná i tebe jednou přiláká ta obrovská krajina, kde se smí všechno, jen ne chodit nahá, a ta sladká zmrzlina v obrovském balení, a také se rozhodneš tam bydlet. A já si pak zase řeknu “oh, well, hlavně ať je ona šťastná, o mě nejde” a podobné hlouposti, a že jsou to hlouposti, poznám podle toho, že budu mít celé měsíce pořád lesklé oči. A ty oči budu mít lesklé proto, že se mi přes všechno rozumné uvažování hlavou bude v srdci stale zdát, že je moje holčička na tak velkou krajinu a na tak velké rozhodnutí příliš malinká. Ale to se tak zdá všem maminkám i s většími dětmi a menšími krajinami.
Byla nebyla jedna úžasná šťastná krajina, kterou já, bůh ví proč, strašně moc nemám ráda.
