Nějak je toho všeho moc, říkávám si, když narazím na zmínku o dalším z mnoha kurzů, seminářů, workshopů, čehokoli, co nás má vzdělat, něčemu naučit, pozvednout na vyšší úroveň.
Efektivní komunikace, rozvoj kreativity nebo manažerských schopností, rodinné konstelace, ho´oponopono nebo transcendentální meditace, rychločtení či rychloučení, tantra, reiki, pevné objetí. A často si při takové příležitosti vzpomenu na již zesnulého maďarského psychologa a psychoterapeuta Pétera Poppera. Ten jednou řekl (na vzdělávací akci! To jsou ty nádherné paradoxy života, které nás drží při zemi), že náš moderní svět onemocněl vzdělávací mánií.
Ano, házím pro dnešek ho´oponopono do jednoho pytle třeba s racionálním managementem lidských zdrojů, přestože mi mnozí budete opono(pono)vat. Dnes se nemíním zamýšlet nad tím, co má právo na existenci a co ne, co léčí a prospívá, a co škodí nebo minimálně lže. Na to o mnoha ze zmíněných věcí vím zatím příliš málo. A na to mi dělá příliš velký problém odmítnout i tu nejvíc iracionální metodu, pokud se ukáže být účinnou minimálně pro jednoho člověka mimo toho, jenž za to bere peníze, a pokud nejde o sektářské ohlupování slabých a důvěřivých.
Tedy: Moderní lidstvo jako by bylo posedlé učením a učením se. Téměř každý se někde, nějak vzdělává a /nebo vzdělává druhé. Patří k dnešní době, že jsme školeni a přeškolováni, že se neustále učíme, dobrovolně nebo z donucení, že naše vzdělávání nekončí nástupem do práce. A k tomu si připočtěte všechnu tu esoteriku a psychologii a mateřské a těhotenské kurzy a přednášky o vztazích a akademii třetího věku, a vyjde vám, že jsme opravdu všichni nějakým způsobem součástí onoho Popperova vzdělávacího šílenství (a platíme za to často nemalé částky).
Je to špatně? Není to špatně! V životě přeci má jít o růst a rozšiřování obzorů. Rozvoj a učení jsou vlastně synonymy života, a to - dovolím si tvrdit - až do posledního výdechu. I v poslední hodině života se lze něčemu naučit, i kdyby to nebylo nic exaktního. A žádný Lenin nezdevalvuje přirozenou lidskou touhu po vědomostech a znalostech nějakým svým trojslovným direktivním vyjádřením. (A nic nevymaže ze slovníku mých životních hodnot jednu z posledních vět mého dědečka: „Uč se, dušinko.“)
Jen si kladu otázku, co je motivací našeho vzdělávacího, kurzovacího a workshopovacího šílenství. Touha po vědění? Rozšiřování si obzorů, abychom měli o čem přemýšlet a s čím souhlasit a nesouhlasit, abychom si pak sami vytvořili vlastní „učebnici života“? Nejsem si jista, že tomu tak vždycky je. Zdá se mi, že nás často žene STRACH. Že na workshopu haitského očišťování duše s exotickým názvem hledáme lék proti depresi či demenci, kterých se bojíme, a smrti, kterou si pro jistotu vůbec nepřipouštíme. Že na kurz fungujících partnerských vztahů jdeme, aby nám tam studovaný Kdosi trychtýřem nalil do hlavy triky a návody, které nám zabezpečí trvalý vztah, abychom se nemuseli zklamávat ve svých blízkých a sami v sobě, abychom se nemuseli rozcházet a rozvádět, abychom ve svých vztahových nezdarech nemuseli nahlédnout na dno svých duší.
A ještě jednou se vrátím k panu doktoru Popperovi. Občas si ho ráda připomenu některým z videí, které jsou k nalezení na síti. A když vidím toho starého pána, ne tlustého, ale s poživačným bříškem, ne nafoukaného, ale sebejistého, ne chrlícího odborné termíny, ale moudrého, ne nadšeně optimistického, a přesto vyhlížejícího spokojeně, upřímného, a přeci oblíbeného - říkám si, že budu vždycky raději poslouchat člověka, který mne bude nabádat ke kritickému myšlení a ke skepsi, než agenta se zdravím a štěstím, ať už má na sobě bílý plášť, oblek nebo oranžové sárí.
