O mládí a o stáří a o tom, že je to všechno (i) naopak

.                                                                         .                                                                                  .       Často a ráda přemýšlím o stáří a o stárnutí. Je to nutnost plynoucí z mé profese, a samozřejmě i nevyhnutelnost soukromá. Nikoho nás to nemine.

Výsledkem jednoho z těchto mých zamýšlení byla tak trochu absurdní myšlenka, že naše touha zůstat mladý je vlastně projevem našeho stáří, že všechny naše snahy zakonzervovat se v psychické a fyzické kondici mladých lidí na nás vlastně prozrazují, že už jsme staří.

Nemám teď na mysli jednoduchý logický předpoklad, že lze toužit jen po tom, co nemáme, čili že i po mládí může člověk toužit, až když je začne ztrácet. Nebo naopak - že můžeme odmítat jen to, co máme a nechceme, a tedy že až s prvními nepopiratelnými známkami stárnutí můžeme stáří začít vnímat jako něco nežádoucího, čemu je třeba zabránit. V psychologických souvislostech by tato jednoduchá logika nakonec stejně neobstála. Nepočítá totiž s těmi, co mají z vrásek, šedin nebo třeba stařecké zapomnětlivosti strach už v mládí, třeba proto, že stáří je tématem jejich neurózy, nebo proto, že je pro ně jejich mladistvý vzhled kapitálem - k tomu, aby vydělali, potřebují vypadat mladě.

Mám na mysli něco jiného. Přemýšlela jsem nad tímto zdánlivým paradoxem:

Jistě budete souhlasit s tím, že jedním z typických atributů mladého věku je neustálá změna, vývoj, a že tyto jsou podmíněny flexibilitou, schopností přizpůsobit se nové situaci. Zdravé dítě nebo mladý člověk přijímají věci, jak přicházejí, včleňují je do své zkušenosti, do svého světa, zpracovávají je a posouvají se ve svém vývoji zase o kus dál. Zdravý mladý člověk se nebrání novému, nesnaží se setrvat ve stabilním neměnném stavu. Mládí je časem pohybu, je obdobím růstu.

A pak tady máme padesátiletou paní s botulotoxinem vyhlazeným obličejem, v těsném tílku, v minisukni. Nebo šedesátiletého pána na kolečkových bruslích za ruku s dvacetiletou slečnou. Oba jako by byli tak trochu ustrnuli ve vývoji, nezdá se vám? Od narození rostli, měnili se, vnitřně i zevně, přizpůsobovali se změnám…a najednou chtějí do konce života zůstat stejní. Není právě toto ustrnutí ve vývoji známkou duševního stáří? Nesnaží se dotyční generovat mládí způsobem, který je typický pro stáří? Nebylo by mnohem mladistvější nechat čas plynout, být otevřený všemu novému, co je ještě před námi jako možnost, jako potenciál, jako výzva? Včetně stárnoucí kůže a kloubů, včetně zpomalování tempa a rozmachu, míněno doslovně i obrazně, včetně zužování rozsahu vlastních možností?

Není život zajímavý až do posledního okamžiku právě tím, že pro nás připravuje nové a nové zkušenosti? Není pocit mladistvosti, nezávislý na biologickém věku, skryt právě v této schopnosti až do posledního výdechu poznávat neznámé a učit se novému? Nepřipravujeme se o notnou část životní zkušenosti tím, že se dobrovolně (a navíc za cenu velkých energetických a finančních ztrát) zakonzervujeme ve věku dvaceti nebo třiceti nebo čtyřiceti let? Nepřipravujeme se o mladost právě tím, že chceme mermomocí zůstat mladí?

Netvrdím, že šedesátiletý pán, svištící po bruslařské stezce s trendy batůžkem na zádech, je starší než jeho vrstevník, pokuřující na verandě u knížky, a už vůbec nechci někomu pokuřování na verandě vnucovat jako součást přirozeného harmonického stárnutí. Vůbec ne. Stejně tak určitě nechci, aby si babička v minišatech připadala nepatřičně. Nemám v úmyslu kohokoli přesvědčovat, že plastika obličeje nebo jakékoli jiné části těla je projevem stařecké zkostnatělosti, a že bychom se namísto návštěv klinik krásy a mládí měli nadšeně a flexibilně smiřovat s vráskami. Nakonec ani já sama ve svých dnešních čtyřiceti letech nevím, nebudu-li si ve svých padesáti chtít odsát tuk ze stehen, v šedesáti zvednout víčka a v sedmdesáti nechat si nastřelit cizí vlasy. Život není procházka růžovou zahradou a cokoli, co ho udělá radostnějším pro nás a pro lidi kolem nás, aniž bychom ubližovali, je povoleno.

Záměr mého zamyšlení byl jiný. Mnohem spíše než kritizovat nechuť stárnout jsem chtěla stáří a stárnutí „udělat reklamu“. Už staří čínští filosofové viděli v každé bílé kus černé a v každé černé kus bílé. Světlo nelze oddělit od stínu, ve všem špatném se ukrývá něco dobrého. A i stárnutí, ač přináší množství omezení, obsahuje i množství lekcí a výzev a příležitostí k růstu. Ano - a ať si to klidně vyzní absurdně - mám dojem, že právě pohodové, uvolněné a nenucené stárnutí je důkazem lidské schopnosti nestárnout.