Tak jsem tedy chvíli psala články na internet. Taky jsem si tady občas přečetla článek někoho jiného a občas se zapojila do nějaké diskuze. Ale myslím, že přestanu.
Nelíbí se mi nějak ten trpcesmutný pocit, který se ve mně hromadí a narůstá s každým přihlášením, s každým příspěvkem a s každou novou diskuzí. Přemýšlím, z čeho vlastně pramení.
Možná z toho, že zklamávám samu sebe zjištěním, že mi není jedno, jestli se můj článek líbí osmi nebo osmdesáti osmi lidem. Možná za to mohou články mladých dam o lásce a vztazích ve stylu seriálu Sex ve městě, vtipné a inteligentní, rozšafné a nadýchané, diskusní pastva pro voyery z řad zkušených pánů, hledajících na internetu ztracenou mladost, a připomínka stárnutí ženám s věkem někde mezi mládím a stářím jako já, které v těch milých článcích postrádají hloubku a opravdový prožitek. Možná mě bolí začarovanost kruhu, ve kterém třetí očerní druhého za to, že očernil prvního a čtvrtý až padesátý souhlasí. Možná za vše může poznámka kamaráda, že blogování je seznamka pro inteligenty – je možné, že stále hledám, protože stále nenacházím? Možná mi nedělá dobře být součástí odkladiště názorů a emocí, protože si představuji, že ty pravé emoce pak někde musí chybět a že by ty názory byly méně bodavé, kdybychom se při rozhovoru o nich dívali jeden druhému do očí. Nebo špatně nesu zjištění, že nás je tolik, kteří o láskyplném objetí můžeme jenom psát.
Tak teď nevím. Nechci mít trpký pocit ze psaní a čtení, trpkých pocitů je v životě dost z jiných věcí, kterým se nelze vyhnout. Řešení je jednoduché - měla bych přestat psát a číst blogy. Co ale psát, když mě psaní baví? Deníček ne, ten si nepíši už dobrých pár let. Vyrostla jsem z přesvědčení, že mé úvahy jsou jiné a podstatné a že by byla škoda je nezaznamenat. Stále méně mě zajímají slova a stále více potřebuji prožitek. Kdyby teď po mě někdo chtěl, abych dala všechny deníky, deníčky a sešítky poznámek na hromadu a škrtla sirkou, bez většího váhání bych to udělala. Snad jen s tím jediným sešitem, do kterého jsem psala své dceři o ní, o její rodině a o světě, když ještě byla tak malinká, že nerozuměla slovům, jen dotekům a úsměvům, bych se loučila trochu nerada. Ne proto, že bych si myslela, že jsem dceři napsala něco světoborného – každé dítě je nejkrásnější a každá normální matka je miluje nejvíc, jak umí. Jen si říkám, že jsou období v životě dětí a holčiček zvlášť, kdy je pro ně dobré mít v poličce na knihy zhmotněnou mateřskou lásku.
Myslím, že se vrátím k dopisům. Papír, plnící pero, adresát, odesílatel, chuť známky z dopisu rodičům z pionýrského tábora na jazyku, vůně první zamilované básně na dopisním papíře v hlavě. Čekat na pošťáka nejen kvůli složenkám a výpisům a mezi reklamními letáky hledat lidské písmo. Rozmlouvat na papíře, když si to zrovna nejde říct osobně. Beze spěchu a bez senzací, protože nemá smysl psát o věcech, které si pozítří nikdo nebude pamatovat. Zjistit, jaký má kdo podpis a poznávat zase písmo známých na obálce, aniž bych přečetla adresu odesílatele.
Těším se na to. No a ano, jsem konzervativní. A ano, ano – stárnu.
