Naprosto nedůležitý článek o ničem

    Přistihla jsem se dneska opakovaně při jakémsi trpkém pocitu, vedoucím k myšlence, že bych byla nejraději, kdyby neexistovaly hádky.

   Nemám na mysli očistné hádky plné citu. Vyjasňující, oživující, napětí uvolňující či erotizující hádky lidí, kteří jsou si blízcí a kterých cílem není tomu druhému ublížit. Nemám na mysli ani nádherné intelektuální diskuze, do kterých jednotlivé strany přistupují s otevřeností a touhou nahlédnout na problém očima toho druhého.      

   Mám na mysli střety názorů, ve kterých minimálně jedna nebo všechny strany sveřepě trvají na svém a kdyby je z výšky snímal nějaký ufonský robot infračerveným snímačem, referoval by centrále: Ob-jekt bé – chlad, ob-jekt cé – chlad, ne-do-po-ru-ču-ji na-va-zo-vat kon-takt, ne-jsou při-pra-ve-ni na di-a-log.“     

   Nikdy jsem nebyla dobrá v obhajobě svých postojů a nikdy jsem neměla potřebu přesvědčovat druhé o své pravdě. Jako malá holka jsem se při ostřejším nesouhlasu rozbrečela, jako velké holce mi je z lidí s militantně neochvějným názorem, z takových, kteří neznají výrazy „zdá se mi, ale nevím“, „jsem jsi téměř jistý, ale rád si vyslechnu opačný názor“, z takových lidí mi pak bývá smutno – obhájím se (ani ne tak sebe, jako své právo mít svůj názor, ani ne tak před nimi, jako před sebou), nezlobím se (nebo o tom aspoň nevím), zamyslím se, ale výška karmy, kterou moje duše bez mého vědomého souhlasu vypočítává pro blogera s nickem Lidstvo v blogu s názvem Svět, o kousek klesne (v síti mé duše to žel možné je, na rozdíl od sítě internetové).      

   Nedávno jsem tady kritizovala Stvořitele za nedokonalé provedení projektu Člověk. Budiž mu připsáno ke cti, že Člověku, znaje jeho slabosti, dal návod k obsluze sebe sama. Jen mohl místo Desatera vzkázat Jedenáctero. Moc by se mi líbilo jedenácté přikázání, znějící „Budeš s otevřenou hlavou a srdcem naslouchati názoru druhého“.   

    P.S. Titulek tohoto článku je ovlivněn mým včerejším zjištěním. Napsala jsem tady o sobě pod svou fotku, že když píši, je mi lépe, než když nepíši. Ano, prostě mě to baví a nabíjí. A aby mi ten dobrý pocit vydržel i v diskuzi po publikaci toho, co napíši (to neznamená, že všichni budou souhlasit, to znamená, že to bude rozhovor a ne válka), budu muset psát tak, aby můj článek nezavoněl bezejmenným sršňům s přezdívkami a neslétli se na něj. Což, jak jsem pochopila, znamená nepoužívat v titulku slova Cikán, Kocáb, Rath, Liberec a několik dalších, dle aktuální situace na virtuálním bojišti.