Michael, Rafael a ti ostatní

   „Dobrý den, kolegové, usaďte se, prosím, na svá místa. Prosil bych co nejrychleji, pánové, máme zpoždění.“

   Ozval se hřmot, jak se přítomní usazovali na masivní židle - někteří, ti nejdůležitější a nejstarší, měli svá stabilní místa u stolu, stačilo odtáhnout židli, sednout si a zase se přisunout. Jiní si ale museli židle přesouvat z odlehlých rohů a ve spěchu nedbali na hluk, který při tom dělali.

   „Vážení! Vážení! Nedělejme, prosím, takový rámus, těm dole pod námi  to musí znít jako bouřka!“

   Přítomní si postupně posedali, už jen kde-tu bylo slyšet posouvání židle nebo její náraz o nohu stolu, kde-tu se ozvalo zašustění. Šustění se na rozdíl od hřmotu vyhnout nešlo, ani v průběhu schůze ne - je téměř nemožné sedět několik hodin na židli bez pohybu a tiše, když máte na zádech deset kilo peří.

   „Přečetl bych teď s dovolením program dnešní schůze."  Předsedající, Michael, chtěl pokračovat, ale z druhé strany stolu bylo slyšet dva hlasy, které se nepřestávaly tlumeně hádat.

   „Co prosím? Pobavte přeci i nás!“ řekl  Michael s netrpělivou ironií v hlase. „Ostatní chtějí zajisté také slyšet, co máte tak zajímavého, že rušíte nás ostatní.“

   Jeden z oslovených, mladistvého vzhledu, zbledl a zvedl se ze židle, ale nezmohl se na slovo. Zachránil ho soused, bodrý stařík s křídly lehce vypelichanými: „Ale Michaeli, nebuď tak neandělsky přísný. Nebo si začnu myslet, že ses jako já nakazil od lidí stárnutím.“   

   Mladík se mezitím vzpamatoval, pro jistotu ještě na znak úcty sklonil hlavu a řekl: „Omlouvám se. Přeme se tady s Gabrielem od včera o to, jestli máme taky své anděly. Jestli je něco nad námi, co nám zasahuje do životů. Podle mě by to bylo logické. Gabriel ale tvrdí, že nad námi už nic není."    

   "Podobné nesmyslné debaty si nechte na přestávku," řekl Michael již s méně přísným výrazem, "a pojďme konečně k věci. Bod jedna dnešní schůze - Novákovi z Chebu. To jsou ti, co jsme je posledně nedokončili. Nedořešili jsme toho jejich syna, jestli se má vrátit z ciziny domů nebo tam zůstat. Jistě si pamatujete, jak Nathaniel referoval o dědečkovi Novákovi, který by umřel bez toho, aby ještě viděl svého vnuka, kdyby se mladý Novák v nejbližších měsících nevrátil domů. Nathanieli, připrav si zatím do projektoru mapku, ano? Předpokládám, že nikdo z přítomných neví, kde je Cheb a tudíž nemá představu, jak to má vnuk k dědečkovi daleko."

   "Pak bod dva - Schmidtovi a jejich bydlení. Zmínil se mi o nich předevčírem Uriel. Běžný případ, hypotéka, dluhy, manžel přišel o práci. Jenže ta Schmidtová čeká trojčata, ještě o tom neví. Uriel si myslí, že bychom přeci jenom mohli výjimečně zasáhnout i v tak nepodstatné věci jako jsou peníze. Chci slyšet váš názor. Urieli, máš ty infračervené snímky břicha paní Schmidtové, jak jsi sliboval?“

  "No a paní Welshová." Mladík, který byl před chvílí karhán, opět zpozorněl - paní Welshová je jeho svěřenkyně. "Všiml jsem si, že paní Welshová chodí každý pátek k věštkyni. A nechává tam čtvrtinu výplaty, což by tak nevadilo, ale ona blábolům té jasnovidky věří. Jak můžeš něco takového dopustit, Šemueli? Budu chtít tvé vysvětlení."  

   Michael otočil stránku ve svém diáři a chtěl pokračovat. Vtom se odněkud shora ozvalo hlučné hřmění. Ve stejnou chvíli přestal Nathanielovi fungovat projektor. A o několik vteřin později se Azrael chytl za srdce a vypadalo to, že přes všechnu svou nesmrtelnost umírá na infarkt. Michael se k němu rozběhl, ale zakopl o židli a upadl. Hřmot sílil a připomínal bouřku. Zněl trochu jako posunování těžkých židlí po podlaze někde nad nimi.