(Noční rozhovor s dějinami) . . .
Nedávno jsem uprostřed noci
otevřel oči
a viděl ho stát u své postele
Vyděsil mě
jak tam tak najednou stál
Zvláštně se choval
a zvláštně vypadal
Dlouhé pejzy
a černý klobouk na hlavě
a oči hořce smutné
a zároveň pichlavé
i rozjařeně veselé
plály bojovně
ale chvílemi se dívaly nesměle
a jakoby v těch očích měl moudrost věků
a nekonečný příběh o člověku
A pod paží měl několik zažloutlých spisů
A vypadal
jakoby byl stále na útěku
Pak mě oslovil
Žádné dlouhé proslovy
Řekl jen
Bubele
rád bych ti něco řekl o tvém dějepisu
A pak mi vyprávěl
o poušti
o chrámu
o kohenech
o tom
zda Bůh lidi opouští
a taky o plamenech
A i hlas měl žhavě plamenný
když mluvil o svícnu se sedmi rameny
i o tom osmiramenném
o menoře
a o zdi
do které jsou vepsány
všechny lidské nářky a hoře
Mluvil o rozestoupení moře
a o hrdosti
a o víře
a o pokoře
Povídal o oleji z oliv
a o stanech
a o naději
že co shoří
to zase povstane
Mluvil o plesnivém černém chlebu
a o plynu
mluvil o pláči
přes snahu všech možných
usměvavých Chaplinů
a o koláčích
od jidische mamme
od židovské mámy
se spoustou másla a rozinkami
o barchesech
Mluvil o vínu a o macesech
Pak chvíli něco z hlavy odříkával
co já bych jistě ani přečíst neuměl
Ale jak ta slova zněla nocí
jakobych jim byl rozuměl
Pak vzal jeden z těch starých hárků
a napsal nějaká písmena
a po jednom mi vysvětloval
co které znamená
Mluvili jsme až do svítání
o hledání
o pokání
a o starých jménech
Mluvili jsme o Písmu
a o písmenech
Mluvili jsme o kořenech
A pak začalo svítat
a ani on svítání nepřežil
tak jako hvězdy ráno nepřežijí
Zůstal po něm jen závan
všeobsažného ticha
Myslím
že v tu noc jsem uvěřil
že dějiny žijí
U mé postele je totiž bylo slyšet dýchat
Zůstala mi jen vzpomínka na jeho oči
na sílu jejich plamene
a pár popsaných zažloutlých hárků
Ale v duši mám navždy kus kamene
z jeho Zdi nářků
A cítím
že už se to nikdy nezmění
Mám bohatství
které jsem nikdy neměl -
znám své kořeny
