Kořeny

   (Noční rozhovor s dějinami)                        .                                      .                                                                            .

     Nedávno jsem uprostřed noci

            otevřel oči

        a viděl ho stát u své postele

    Vyděsil mě

       jak tam tak najednou stál

       Zvláštně se choval

                   a zvláštně vypadal

     Dlouhé pejzy

       a černý klobouk  na hlavě

       a oči hořce smutné

                       a zároveň pichlavé

                                    i rozjařeně veselé

         plály bojovně 

                  ale chvílemi se dívaly nesměle

     a jakoby v těch očích měl moudrost věků

     a nekonečný příběh o člověku

     A pod paží měl několik zažloutlých spisů

     A vypadal

         jakoby byl stále na útěku

     Pak mě oslovil

     Žádné dlouhé proslovy

      Řekl jen

            Bubele

        rád bych ti něco řekl o tvém dějepisu

      A pak mi vyprávěl

                 o poušti

                      o chrámu

                           o kohenech

                o tom

                      zda Bůh lidi opouští

                a taky o plamenech

      A i hlas měl žhavě plamenný

                když mluvil o svícnu se sedmi rameny

                      i o tom osmiramenném

                                                      o menoře

               a o zdi

                      do které jsou vepsány

                                     všechny lidské nářky a hoře

       Mluvil o rozestoupení moře

              a o hrdosti

                       a o víře

                              a o pokoře

      Povídal o oleji z oliv

                         a o stanech

                a o naději

                          že co shoří

                                       to zase povstane 

      Mluvil o plesnivém černém chlebu

                                                         a o plynu

       mluvil  o pláči

                    přes snahu všech možných

                                         usměvavých Chaplinů

         a  o koláčích

                           od jidische mamme

                                          od židovské mámy

               se spoustou másla a rozinkami

                                                    o barchesech

      Mluvil o vínu a o macesech

      Pak chvíli něco z hlavy odříkával

                      co já bych jistě ani přečíst neuměl

      Ale jak ta slova zněla nocí

                                    jakobych jim byl rozuměl

      Pak vzal jeden z těch starých hárků

                                  a napsal nějaká písmena

                      a po jednom mi vysvětloval

                                             co které znamená       

      Mluvili jsme až do svítání 

                                               o hledání

                                      o pokání

                a o starých jménech

      Mluvili jsme o Písmu

                             a o písmenech

      Mluvili jsme o kořenech 

      A pak začalo svítat

                 a ani on svítání nepřežil

                            tak jako hvězdy ráno nepřežijí

      Zůstal po něm jen závan

                                  všeobsažného ticha

      Myslím

              že v tu noc jsem uvěřil

                                              že dějiny žijí

      U mé postele je totiž bylo slyšet dýchat

      Zůstala mi jen vzpomínka na jeho oči

                                           na sílu jejich plamene

         a pár popsaných zažloutlých hárků

      Ale v duši mám navždy kus kamene

                                              z jeho Zdi nářků

      A cítím    

            že už se to nikdy nezmění

     Mám bohatství

              které jsem nikdy neměl -

                                              znám své kořeny