Kašlat se smí

Občas z tvého nitra probublává bláto.

Nadzvedne ti žaludek jako tehdy ten pohled na voskový obličej tvého táty,

píchne ti do jater máminou starou jehlicí na pletení

(a jak dlouho ji marně hledala! koho by bylo napadlo, že zůstala v tvé duši

spolu s připináčky, kterými ti paní učitelka v první třídě připnula na čelo vysvědčení s velkou dvojkou přes všechny řádky),

popálí ti sliznici průdušek hněvem na celý svět

(přetvařoval se a lhal a to se náctiletým nedělá),

zašimrá tě v krku jako ta trubička, se kterou ses probudil v nemocnici, tehdy, když sis dokazoval, že se nebojíš smrti,

zašumí ti v uších jako oddychování dětí v postýlkách, v dobách, kdy tvé děti byly ještě tvé a byly děti, ale ty jsi ještě nebyl ty,

na chvíli ti udeří do hlavy jako ta láhev vodky po rozvodu

a pak ho vykašleš.

Většinou si ohleduplně držíš ruku před ústy,

natáčíš se jiným směrem,

otvíráš okno,

ale občas schytám ránu černého kašle přímo do obličeje.

Myslím, že je to tak dobře.

Jak bychom spolu mohli žít, kdyby sis přede mnou nemohl odkašlat?