Tak mi to nedalo a po dlouhé době jsem se před pár dny zase přihlásila na internetovou seznamku.
Kdysi můj profil, bez zástěrky oznamující všem česky čtoucím mužům všech postav, stavů, povolání a cílů po celém světě, že bych jednoho z nich ráda po svém boku, visel na internetu dost dlouho a tak mám s virtuálním seznamováním nemalé zkušenosti.
Znám spoustu lidí, kteří by se jako osamělí hledači oficiálně nikdy neprezentovali. („Na to já jsem moc velký posera.“ - ředitel firmy. „Co kdybych narazila na úchyla?“ - kamarádka.) Je spousta lidí, kteří z různých příčin na internetu prezentují jen své všelijak kamuflované identity, to víte, že v naprosté většině případů přikrášlené a zdokonalené, často až do karikatury úžasného muže s vysoce nadprůměrným vzhledem, výdělkem, potencí a morálními zásadami nebo neodolatelné vařící vampky. (Jen si pak každý ne úplně hloupý hledač musí klást otázku - A co že tady tedy dělá taková životní výhra? Protože na netu jako zboží visíme jen my vztahově nemožní, sobečtí, nepřizpůsobiví, chronicky selhávající a dlouhodobě nechtění, žádná esa, výhry pro harmonické sdílení zbytku života. Vždycky mě udivovalo, že si spousta zejména žen podobnou otázku neklade. Ale kdo ví, možná se některým romantickým duším líbí absolvovat šňúru velkých poetických zklamání se stabilním scénářem „napsal princ - přijede - tak zase nic, ach já nešťastnice“ a mít pak důvod být zklamáni ze světa jako takového.)
Já s tím takový problém nemám. Co je na tom tak dehonestujícího, říct veřejně: Tady jsem, jsem sama, nejsem asi žádné terno, když si mě nikdo nevybral na ulici, v kavárně nebo práci, tak to zkouším tady, prosím, pište, děkuji.
A tak jsem si tedy po nějaké době zase vytvořila internetový seznamovací profil. Tentokrát bez fotky, s naprostým minimem informací a s jediným odkazem - na svůj blog. (Tento představovací minimalismus by mohl znamenat minimálně dvě věci. Buď že vlastně vůbec nehledám, protože mám, jen o tom nevím, nebo že jsem romantička fatalistka - ten, s kým jsme si souzeni, si mě najde i bez fotky a informace o mírách, oblíbeném jídle, oblíbené barvě, oblíbené knížce a oblíbených erotických praktikách.)
A ještě jedna změna nastala - chovám se tentokrát hnusně. Tak, jak jsem od svých internetových známých slyšela, že se chová hromada zavrženíhodných dívek a žen, a jaké chování tito hledající muži nechápou a uráží je a - tohle neřekli oni, tohle říkám já - deptá je a nabourává jim zbytky jejich sebevědomí: Neodpovídám na nezajímavé vzkazy a nemilosrdně je mažu, aniž bych si dala byť jen tu námahu, abych klikla na profil dotyčného a projevila mu tím svůj krátkodobý zájem.
Kdysi jsem to dělala jinak. Jsem slušně vychovaná osoba, zvyklá odpovídat na položenou otázku a reagovat na jakýkoliv pokus o kontakt a na jakýkoliv projev sympatií či zvědavosti. Odpovím vám na pozdrav, když mě pozdravíte na ulici, i když vás vidím poprvé v životě, dokonce se na vás s největší pravděpodobností nezaškaredím, ani když na mě budete hvízdat nebo trousit blbé poznámky. A když se mě budete ptát, budu pravdivě odpovídat.
A tak jsem se snažila i na internetu chovat slušně a chápavě. Jenže na internetu za lpění na korektnosti zaplatíte docela vysokou daň, minimálně časovou. Díky ní se dostáváte do situací jako je půlden ztracený komunikací se zakomplexovaným naivkou (naivně věřícím, že mu věřím toho úspěšného podnikatele a svůdce). Absolvujete desítky káv s roupy v zadku a jedinou myšlenkou - jak z tohohle šetrně ven a nikdy víc. Vyplodíte stovky zbytečných slov a vět, vypověděných a hlavně těch nevypověděných. (Ale abych nebyla nespravedlivá: Stálo to za to, pokud to byla nutná daň za všechny ty fajn věty a fajn kávy a fajn lidi, kteří tam byli sami za sebe a stejně sami za stejné sebe figurovali a mnozí stále figurují v mém neinternetovém životě.)
A tak jsem teď na internetu nevychovaná. Znám docela dost sebe a znám trošku lidi, včetně jejich virtuálních existencí. A vím, že mi káva s někým, koho první věta zní „ahoj, máš ráda orál?“ nebo kdo má ve svém profilu motto „jsem zklamaný človíček a hledám něžnou dušičku, která se o mě postará“, s největší pravděpodobností nebude chutnat. Že mi s pravděpodobností hraničící s jistotou nebude vonět někdo, kdo figuruje pod přezdívkou „tvuj mazlik“ nebo „terminator“, zvláště když v jedné větě naseká pět ypsilonových hrubek. Chápejte, důvodem není to, že bych měla něco proti mazlivým mužům nebo posilujícím svalovcům. Neodvážila bych se odsuzovat někoho jen proto, že dělá pravopisné chyby nebo že ustrnul v pozici životem nespravedlivě bitého a ženami nevysvětlitelně zanedbávaného či zneužívaného. Jen znám SVÉ MEZE a své možnosti.
A proto vy, které jsem už za těch pár dnů stihla naštvat svou ignorancí, buďte rádi, že vám neodpovídám. Ušetříte si hromadu slov a času a peněz za kafe, a budete je moct investovat mnohem lépe, do jiné, takové, se kterou to při troše štěstí bude mít budoucnost. Přeji vám to!
A když už jsem zabrousila na téma internetová komunikace a seznamky, dovolte jednu radu: Pište vždycky jen to, co byste adresátovi řekli i do očí, kdyby seděl naproti vám. A vykašlete se na virtuální identity. Ušetříte si vzájemně spoustu zklamání.
