"No co já vím, proč potřebujou sekýrování. Ale fakt je, že jak přestaneš chlapa řídit a organizovat, jde celý vztah do kýblu a za svou úžasnou toleranci dostaneš akorát tak to, že ti ho odláká nějaká buzerující semetrika. Dej chlapovi svobodu a ztratí se ti v ní."
"Ale tak každej snad ne."
"Ukaž mi jednoho, který ne."
"Několik jich snad takových bude."
"Ne. Všichni potřebují náš řád. Jen to na některých je a na některých není poznat na první pohled. Dej na mě, zlato. Chlap potřebuje jasný hranice."
Martina měla ráda tyto debaty se svou o půl generace starší kamarádkou. Lída byla v jejích očích chodící studnicí vztahové moudrosti. Žádné psychologické úvahy a povrchní generalizace - Lída nabízela opravdové příběhy, statistiku přepasírovanou přes vlastní tělo a duši. V případě psycholožek je promiskuita přínosem, napadlo Martinu. Nemít paralelní milence a paralelní lásky, nenasbírala by Lída za něco přes třicet let nikdy tolik zkušeností. Plat by se psychologům měl zvyšovat úměrně životním zkušenostem, ne po nějakých atestacích, které jako jedinou opravdovou zkušenost nabízejí zadek otlačený od židle a unavené oči. Kdybych potřebovala psychologa, určitě jdu za někým jako Lída, pomyslela si a mlčky nechala doznít další z debat na nevyčerpatelné téma.
Lída mezitím dopila svou kávu a připálila si cigaretu.
"Už skoro nekouřím, všimla sis? Vadí mi pocit, že jsem závislá. Úplně ale přestat taky nechci. Extrémní řešení nejsou pro mě."
To nejsou, usmála se Martina.
- - -
"Ale tohle opravdu ne!" Při troše zlomyslnosti by se bylo dalo říct, že Lída na Bořka hystericky ječela, ale nikdo zlomyslný svědkem pozdně večerní žárlivostní scény nebyl. Přítomen byl kromě Lídy jen Bořek. Milující a tolerantní. A potřebující hranice, dodala by Lída.
"Nerozčiluj se, o nic nejde. Byl jsem na kafi s kolegyní, nic víc."
"Nemáš co chodit na kafe s kolegyní, když na tebe čekám s večeří."
"Nevěděl jsem, že na mě čekáš s večeří."
"Nemáš co chodit na kafe s kolegyní, i kdybych na tebe nečekala s večeří."
"Dobře, miláčku, nebudu chodit na kafe s kolegyní. Ani s takovou naprosto nepřitažlivou mateřskou kolegyní, jako je tahleta Bětka."
Bořek po roce s Lídou věděl, že když zuří, nemá smysl vytahovat argumenty. Mnohem jednodušší a rychlejší bylo přiznat si vinu. I kdyby žádná nebyla. Lída měla sklon k působivým výbuchům emocí, navíc v situacích, kdy je vůbec nečekal. Naučil se tedy za ten rok čekat výbuchy i tehdy, kdy by je vůbec nečekal. Bylo to trochu únavné, ta věčná ostražitost i ty hádky, kterým přes všechnu ostražitost nakonec stejně nešlo zabránit, ale ještě víc ho mrzely slzy, které při nich Lída mívala v očích. Lídiny výstupy často končívaly pláčem. Bořek ten pláč a své výčitky svědomí považoval za jakousi daň za Lídino srdce. Lída byla nejcitlivější a nejvášnivější ženská, jakou kdy měl, a on to zejména po posledním vlažném vztahu s intelektuálkou dovedl ocenit. Nemínil Lídu ztratit kvůli nějakým dlouhonohým Bětkám s přitažlivým výstřihem a prázdným bytem. Až mě příště bude Bětka zase zvát k sobě, odmítnu, umínil si.
- - - -
"Tak co, chlape? Pořád zamilovanej, koukám?" zeptal se Roman, hned jak s Bořkem usedli ke stolu v hospodě. "Tipoval bych to na svatbu do tří měsíců. Je to první baba, se kterou jsi ochoten bydlet, ne?"
Roman do Bořka narazil, když si Bořek odemykal vchodové dveře Lídina domu. Vlastními klíči - měl na nich přívěšek, který Roman znal dávno předtím, než na svazku klíčů přibyly ty od Lídina bytu a domu. Chvíli trvalo, než ho přesvědčil, ať s ním zajde na jedno do hospody ve stejné ulici. Kdysi by byl šel kamkoli a kdykoli, byli skoro jako bratři a společnému pivu by byli oba dali přednost před jakkoli vnadnou ženskou. Stejně jsou všechny stejné, říkávali si tehdy u těch piv. Z každé se nakonec vyklube majetnická manipulující semetrika. Je úplně jedno, jak se tváří na začátku. Ženy si pletou lásku s drezúrou, tvrdíval ještě před rokem i Bořek. A teď bude i z něj poslušnej manžílek, pomyslel si Roman. Možná mají ty ženský nakonec pravdu, že potřebujeme buzeraci. Alespoň po určitém věku a určitých zkušenostech.
"No, asi jo, docela to na tu svatbu vypadá. Když si nějakou vezmu, tak tuhle, Romane. Vyzní to jako blbý klišé, ale fakt jsem dosud žádnou neměl tak rád. Se žádnou mi nebylo tak dobře. V posteli. Ale i tak vůbec. Ještě i tu její žárlivost na ní mám v podstatě rád. Dá se s tím žít."
"Takže konec všem Jankám, Dankám a Bětkám?"
"No, tak konec snad úplně ne, nebo ne napořád," usmál se Bořek na pěnu ve sklenici svým někdejším úsměvem, o kterém si Roman ještě před chvíli myslel, že už jej nikdy neuvidí.
"To víš, extrémní řešení nejsou pro mě."
"To nejsou," usmál se Roman a, sám nevěděl proč, nějak mu odlehlo.
- - - -
